3 dny v Mnichově

Když mi v mailu svítilo cosi od brněnskýho letiště, čekala jsem nějakou tiskovou zprávu, newsletter, nebo ještě pravděpodobnější pro poslední dobu – žádost o udělení souhlasu pro využití osobních údajů.

Ale kdepak.

Tohle byla mnohem, mnohem zajímavější zpráva!

Letecká společnost bmi regional vybírala blogery z Evropy pro svou kampaň #flybmihiddentreasures, a já jsem byla jedním z nich! Asi si umíte představit tu obrovskou radost. Vždyť co by někoho jako já mohlo být lepšího, než výLET?

Z Brna jsem nikam neletěla už několik let, a málem bych zapomněla, jak pohodlný to je. Z bytu za půl hodiny u check-inu (a to jezdíme MHD).

Teoreticky bychom ušetřili strašně moc času a čekání. Prakticky jsme tam byli 2 a půl hodiny předem, protože v tomhle je cestování se mnou šílený. „Co kdyby…milion důvodů, proč bychom neměli stihnout letadlo“ a proto bych si asi ukousala nervozitou nehty, kdybych tam nebyla s veeeeelkou rezervou.

Konečně přišel čas zabalit novej Vans baťůžek ze Snowbitch (vždycky, když mám něco novýho, poprvé si to šetřím na nějakou speciální příležitost. Neptejte se, kolik mi je:D), kterej jsem si doma nějakou chvíli schovávala.

Letěli jsme nejmenším letadlem, ve kterým jsem kdy byla. Celkem nás tam mohlo být tak 20. Včetně letušky a pilota. Jen co jsme dostali oříšky a džus (úplně poprvé jsem v letadle dostala svačinku :D) už začalo letadlo zase klesat dolů, a my jsme pod sebou viděli Mnichovský letiště.

Vlakem jsme se dostali do Mnichova na Hlavní nádraží, u kterýho byl i náš hotel.

Od Mnichova jsem neměla žádný očekávání. A vlastně ani žádný představy.

Mnichovská dohoda nebyla nic, co by pro nás Čechy bylo k jásání. Oktoberfest mě jako někoho, kdo v životě (nedobrovolně) vypil 2 malý piva absolutně nezajímal (a navíc není Oktober), a o moc víc jsem toho o městě nevěděla. Pak teda ještě taťka přihodil fakt, že tam v nějaké hospodě Hitler založil NSDAP. Ve které nevím ani teď, přece jen hákovej kříž a nápis Hitler was hier tam asi nad vstupem nevisí 😀 Přesto jsme ho hledali.

To ale neznamená, že bych se netěšila. Těšila jsem se moc. Protože výlet!

Labutě a snídaně pro královskou rodinu

Ubytovaní jsme byli přímo naproti Hlavnímu nádraží v hotelu 25hours hotel Royal Bavarian, což se ukázalo jako skvělá lokalita. Celý centrum jsme si procházeli pěšky (za 3 dny se to posčítalo na 45km) a metro skoro nepotřebovali. Kromě cesty k Olympiaparku (no dobře, a do Primarku. Potřebovali jsme tílka do Thajska, nesuďte nás! :D).

S Tomem jsme se shodli, že to byl nejlepší hotel, kde jsme kdy byli. A to i přesto, že byl pokoj docela tmavej s oknem s výhledem přímo na klimatizaci. Ta královsky pohodlná postel, nejkrásnější koupelna (s těma nejvoňavějšíma mýdlama!) a tolik vtipných a stylových detailů to bohatě vynahradilo.

Starej psací stroj, na kterým si můžete psát dopisy. Plyšová labuť na spaní (asi aby mi nechyběl mops). Polštářky s nápisama ALMOST HOME a LETS SPEND THE NIGHT TOGETHER. Koženej baťůžek, kterej si můžete půjčit na výlety a v případě, že byste se zamilovali až po uši, si ho koupit v kiosku. Lahev na vodu jako dárek. Vtipný cedulky na dveře. Nádherná sauna a stylový mini fitko (který jsme nevyužili…a šli radši na burger). Výtahy jak z královskýho paláce. S hudbou a posezením! Kombinace designu, starých kousků a bizáru (třeba jako křeslo z umělých labutích hlav :D). A ty NEJLEPŠÍ snídaně ve stylové hotelové restauraci. Vybírat si mezi avokádem, uzeným lososem, humusem, sýrama, salámkama, párečkama, zeleninou, croissánkama a čerstvým pečivem bylo tak těžký, že jsem si pro jistotu dala všechno. A k tomu latté a šampaňský. Bylo o nás postaráno jako o královskou rodinu!

English Garden aneb už jsem viděla asi všechno

Miluju, když jsou uprostřed velkých měst parky. Takový, ve kterých na chvíli zapomenete, že jste uprostřed rušné metropole. Takový, kde se můžete projít nebo jen tak posedět na trávě. Načerpat energii (a ideálně i nějaký kalorie na pikniku!) a užít si tu pohodu.

A přesně taková je Anglická zahrada, tuším že dokonce největší park střední Evropy. Uprostřed teče malá říčka, ve které si můžete schladit nohy. Z altánku v antickým stylu je krásnej výhled, na jezírku můžete pozorovat kačeny i labutě (i když ony budou stát spíš o kousek jídla. Třeba jako ten drzej kačer, co nás připravil o bavorskej preclík. A ne tak, že bychom mu ho dali. On si ho prostě přišel vzít :D),a nebo ještě líp….pozorovat surfaře!

Po návštěvě anglických zahrad jsem měla pocit, že už jsem viděla fakt všechno.

Surfaři? Uprostřed města? Na veliké umělé vlně?

S Tomem jsme je pozorovali snad hodinu, ale nedělalo by nám problém tam být třeba celý odpoledne. Pořád jsme si říkali, jak moc bychom chtěli něco takovýho zkusit a umět, i když nám bylo jasný, že takhle elegantně bychom ty vlny nebrázdili nikdy.

Kdy že byla ta Olympiáda?

Kdybych si předem nezjistila, kdy se v Mnichově konala Olympiáda, po návštěvě Olympijskýho parku bych se vůbec nedivila, kdyby to bylo před 5, 10 lety. Ta architektura je tak moderní a nadčasová, že se mi nechtělo věřit, že ty stadiony a haly se střechou připomínající nějaký prehistorický zvíře, jsou starý 40 let.

Prozradila to až olympiská vesnice panelákovýho stylu.

Kromě sportovišť tam najdete krásný jezírko (kdybychom měli víc času, půjčíme si i labuť-šlapadlo!) s krásně udržovaným okolím. Dřevěný molo, lavičky, stánky s palačinkama…paráda. A když si vyšlápnete pár kroků na vyhlídkový kopečky, nebudete litovat.

Blondýna a bavoráky

Dlouho jsem měla o auta zhruba stejnej zájem, jako o to pivo. A ani absolvovaná autoškola to nezměnila. Možná spíš naopak. A tak mi řidičák (pro dobro všech) leží už 6 let ladem.

Jenže pak jsem zaregistrovala existenci BMW, respektive Mini Coopera, ze kterýho se stala platonická láska. A s každým novým modelem (aaaaa ten Countryman! Oooo ten Clubman!) se to prohlubuje. A stejně jako spousta lidí sní o obrovských silných autech, já si nejvíc přeju miníčka.

A jednou bude! Všechno bude!

I když….takovej Land Rover v barvě pouštního písku by mi moc slušel. A ani pořádnej bavorák by neurazil.

Možná bych urazila já. Zrcátko třeba.

A protože moje láska k miníčkům, protože Mnichov je domov BMW, protože je to hned vedle Olympiaparku a taky protože vstup zadarmo (to my Češi rádi :D), šli jsme se podívat i do obrovskýho BMW Welt, kde si můžete prohlédnout spoustu modelů, do některých se i posadit…..a třeba k takovýmu Rolls Royce si rovnou podepsat kupní smlouvu, pánové u nablýskanýho stolečku už čekají s propiskama.

Pozornost si zaslouží i samotná BMW centrála, o které jsem si myslela, že má připomínat motor. Ne že bych věděla jak taková, pro mě jako blondýnu sci-fi věc, vypadá.

No…prý jsou to válce, říká můj muž. Se zdviženým obočím.

Vídeň, Budapešť, Řím….Mnichov!

Dělám to pokaždé. Každý město vždycky přirovnávám k jinýmu. U Mnichova mi ale dalo zabrat najít nějakýho „vzdálenýho sourozence“.

V něčem (třeba v tom, že je to Německo. Logicky.Markéta odborník) mi připomínal Berlín. To betonový hlavní nádraží, nákupní dům KARSTADT…

Celkově tam ale není tolik socialistické architektury. Místo té je tam spíš spousta historických budov, jeden kostel vedle druhýho, a spousta ozdobných fasád.

Jedno náměstí mi tam připomínalo Plaza Venezia v Římě, široký bulváry zase Budapešť, ale ten park, řeka, jezírko, vysoká vyhlídková věž, nákupní štráse a tolik sportujících nebo piknikujících lidí, to byla jasná Vídeň!

Ale nádherná zahrada Hofgarden mi pro změnu připomněla naši Kroměříž.

V Mnichově si najdou to svoje rozhodně i milovníci umění a kultury. A kdybychom měli víc času (a v peněžence ještě víc Eur :D), a by bylo horší počasí, nějakou z galerií nebo muzeum bychom určitě navštívili. Tentokrát jsme se pokaždé jen kochali zvenku (a přes čočku foťáku).

Letiště a jedno poprvé

Místo, kde se vaří pivo. Místo, kam si zajedete jen tak posedět na zahrádku, nasávat atmosféru (a to místní pivo). Místo, kde můžete spolu se stovkama ostatních sledovat sportovní zápasy na velké obrazovce. Nebo třeba různý turnaje nebo bikerský závody naživo. Místo, kam si zajdete do pěkné restaurace (třeba do té co připomíná horskou hospůdku. Ani vleková kabina a obří knedlíky nechybí).

Zní to jako letiště?

To Mnichovský si prý dává za cíl být nejenom místem, kde nastoupíte do letadla nebo kde budete odpočítávat každou minutu do odletu. Snaží se o to, aby šlo o místo, kde je radost trávit čas, nebo kam si místní zajedou, i když nikam neletí. A podle mě se to daří!

Na letišti jsme měli domluvenou malou prohlídku. Koukli jsme se na vyhlídku, která je veřejně dostupná, ale moc lidí o ní očividně neví – ani my bychom ji nenašli. Pokud tam někdy budete, tak terminál 2, výtahem nahoru a pak kousíček po rampě/mostu.

A taky jsme nakouki do toho zmiňovanýho AirBrau pivovaru. A když jsem zjistila, že dostaneme i malou ochutnávku, dost mě to vyděsilo. Vždyť já NESNÁŠÍM pivo! Hořký to je, nedobrý to je! Proto jsem nenápadně navrhla, že si s Tomem dáme jen jedno napůl. A přitom samozřejmě plánovala, že si jen jakože cucnu, ze slušnosti, ať neurazím.

Tak jsem taky udělala.

A pak znovu a znovu, až jsem si odlila půlku do vlastní skleničky. Já, takovej odpůrce chmele?

Pravda, prý je to sladší a jemnější než jiný piva, nepasterizovaný, a „good for ladies“, ale že zrovna na letišti ochutnám první pivo, co dobrovolně a s chutí vypiju, to by mě nenapadlo.

Když to shrnu, Mnichov je perfektní destinace třeba na prodlouženej víkend. A já bych se moc ráda vrátila znovu!

A protože bych takovej výlet přála i vám (zasloužíte si to, vždyť jste dočetli tenhle román až sem!:D), mám pro vás tip na dva způsoby jak vyhrát letenky zadarmo.

1)    Nahrajte na Instagram fotku s nějakým krásným místem u nás v ČR (ideálně z Brna nebo okolí, protože právě sem lítá BMI) a přidejte hashtag #flybmihiddentreasures. Výherce se vybírá každý týden.  Více najdete tady.

2)    A nebo pro Brňáky – buďte ve správný čas na správném místě. Můžete najít zlatý kupóny! Skoro jako Karlík v továrně.