Jak se mi Vietnam dostal pod kůži (doslova)

Co se vám vybaví, když se řekne Vietnam? Pro mě to vždycky byly rýžový pole, skály vykukující z moře v Halong Bay a vietnamský jídlo.

A to zůstává i teď. Jen je toho mnohem víc. A taky už vím, že vietnamský jídlo není tak úplně Bun Bo Nam Bo, který my Češi tak milujeme.

Vlastně ani nevím, kdy poprvé přišla ta myšlenka, že právě Vietnam je ta vysněná země, kam se jednou musím podívat. Vím ale, že velkej podíl na tom mělo právě to jídlo. A taky fotky nádhernýho mostu Golden Bridge, který drží obří kamenné ruce.

No…jídla padlo dost, ale vysněnej most jsem neviděla. Dobrovolně 😀 Zjistila jsem totiž, že to není žádná památka v divočině, ale turistická atrakce uprostřed vietnamskýho Disneylandu, kam zaplatíte vstup 700 Kč (a to je na Vietnam sakra hodně!) a tlačíte se s obrovským davem čínských turistů.

Každopádně krásných míst jsme viděli tolik, že si most může trhnout….rukou!

A protože dneska jsme se po třech týdnech vrátili do Vídně, kde naše asijský dobrodružství začalo, je čas na první (z mnoha!) článek. Tentokrát Vietnam podle blondýny, v 18 bodech. Zatím. Plus jeden příběh na závěr o tom, co jsem si přivezla. A nene, není to žloutenka ani břišní tyfus! (musím zaklepat!)

1) Během jedné dovolené se koupat v moři pod palmama, popíjet gin s tonicem nad rušnou ulicí hlavního města, v horách se dostat až nad mraky, plavit se na lodi mezi útesama i na male lodičce v krajině Jurskýho parku, a k tomu navštívit 6889 nejrůznějších chrámů a Buddhů? Je jasný, která cesta se mi v životě líbila nejvíc!

2) Že si za peníze štěstí nekoupíš? Ale kdepak! Zpáteční letenka za necelých 11 000 nadělala spoustu radosti. A radost jmaličkostma sme dělali i my. Australskej pár ve věku našich rodičů měl upřímnou radost z toho, že poprvé vidí někoho z Czech republic. Řidiči Grabu (něco jako taxík na skútru) zlepšilo den, když jsem mu pochválila angličtinu – říkal, jak je pokaždé rád, když může vést cizince a popovídat si. A malej kluk z Danangu s angličtinou lepší než my dva dohromady, se upřímně zajímal o všechno okolo naší země. Nejvíc ale chtěl vědět, kolik je u nás stupňů a jestli tam někdy máme sníh 🙂

3) Každej druhej Čech vám řekne, že jeho nejoblíbenější kuchyně je vietnamská. Včetně mě. Ale musím se vám k něčemu přiznat – vietnamský jídla mi víc chutnají v Brně, než ve Víetnamu 😀 (což je pro mě vlatsně dobře, nemusím vzpomínat se slzama v očích).

O Bun Bo Nam Bo rozhodně nezakopáváte na každým rohu (I když na jihu bude asi víckrát). My jsme za 3 týdny všehovšudy viděli 3 restaurace, kde ho vaří – a z toho do jedné z nich jsme šli cíleně. A jo, výborný bylo!

Vitnamská kuchyně je hlavně Pho a polívky tomu podobný, třeba Bun Bo Hue, což připomíná pálivější a výraznější Pho.

Hodně se tam jí I Bun cha, a spousta jídel s masem a nudlema, kterým jsem nerozuměla. A taky Bahn mi! Bílá francouzská bagetka (za války ji sem přivezli Francouzi a od té doby se to ujalo) s paštikou, masem, zeleninou, vajíčkem, párkem, chilli a vším možným. Pokaždé chutná jinak, pokaždé v tom budete mít trochu jinou kombinaci, ale dobrota je to vždycky. A nikdy za ni nedáte víc, než 30 Kč.

Hodně mi chutnalo I vepřový maso  na citronové trávě, který jsme si sami motali do závitků, nebo specialita z města HoiAn jménem White Rose. Jsou to knedlíčky z rýžového těsta plněné masem z krevetek, podávají se se smaženou cibulkou a namáčí do sladkokyselé omáčky. V HoiAnu to vyrábí jen jedna rodina, která tím po generace zásobuje celé město. A je to jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedla!

Každopádně často nedostanete zrovna pěkný maso, ale spoustu šlach, kůže, tlustýho… ne jak u nás, kde je to tip ťop 😀 A nic pro slabší povahy to taky není, když se mrknete na fotky “restarurací”, kde jsme jedli (aneb právě omdlelo 12 hygieniků z 10).

4) Snídaně ve Vietnamu? Pro místní to je Pho a podobný jídla, s croissantama a párkem moc neuspějete. A procházet se po místních ulicích ráno nalačno vám může udělat dost zle od žaludku – ono vidět ještě před sedmou ráno spoustu syrovýho masa, slepic se zalomeným krkem a vnitřností není zrovna pastva pro oči. Ale realita to je.

My jsme si každpádně vždycky koupili v supermarket nějakej podivnej balenej kousek pečiva, nebo občas jsme měli štěstí v ubytování a nasnídali se tam (třeba ty nejlepší palačinky od paní domácí na Sapě!) A když byla krize, hodil se i Mekáč! 😀

5) Četla a slyšela jsem, jak jsou Vietnamci usměvaví a neskutečně milí. No… oproti Thajcům teda ne 😀 A celkově to kromě ubytování (a všech, co chtěli peníze), zas taková hitparáda úsměvů nebyla. A to ani nemluvím o angličtině (ale vietnamský děti jsou rozkošný!).

6) Česko je fakt oficiálně země s nejdražími daty na světě. Ve Vietnamu jsme platili 300 Kč za místní SIM kartu se 70 (!!) GB a volnýma minutama.

7) Od Vietnamu jsem měla veliký očekávání, ale můžu říct, že příroda je opravdu ještě krásnější, než na fotkách! Nemusíte se bát, že byste se namlsali z obrázků a v realitě vás čekaly jen turistický pasti a naleštěná bída.

8) Zároveň jsem ale ráda, že jsme poprvé v Asii byli v Thajsku a na spoustu věcí tak byli připraveni. Na poprvé by to mohl být velikej kulturní šok 😀 Prach, špína, syrový maso jen tak na ulici na sluníčku a elektrřina, u které nikdy nepochopím, jak tam může fungovat.

9) Součástí života tam je obrovská chudoba a neskutečně skromný bydlelí. Na uicích vidíte život celých rodin, před domy se tam odehrává úplně všechno. Včetně vaření a mytí nádobí, ke kterýmu tam stačí umaštěnej lavór a hnek na oplachování.

10) Říkáte si, jestli nám tam s takovou hygienou nebylo špatně z jídla? Nebylo. Respektive ne tak, jak by se dalo očekávat 😀 Mně bylo dost těžko z masa, protože doma ho nejím často, maximálně jednou týdně…a tady to bylo několikrát denně. Místo otravy jídlem ale přišla jiná sradna – z ničeho nic mě na Sapě překvapily vysoký horečky. Takový, při kterých bych doma měla miminálně týden neschopenku a spoustu léků. Ale tady, v horách na severu Vietnamu, nezbývalo než doufat a věřit nějakým náhodným lékům, co Tom na skútru přivezl z lékárny, kde nikdo nemluvil anglicky 😀 Bylo to šílený zoufalství a samzřejmě jsem udělala to, co by asi každej v takové situaci. Vzala mobil a googlila příznaky dengue nebo malárie. No, nemusím říkat, že mi to moc nepomohlo. Stejně jako zjištění, jak to případně (ne)funguje ve vietnamské nemocnici.

Vzalo nám to sice tři dny, který jsme mohli využít jinak než ležením, ale všechno dobře dopadlo, a o to víc jsem si pak vážila ostatních dní. A hlavně – až budu mít příště horečku, budu si vážit toho, že ležím doma a nemusím cestovat 1000 km nočním autobusem 😀

11) Kapitolou samou o sobě je doprava. Respektive skútry! Na těch tam jezdí úplně všichni, od osmiletých dětí po devadesátiletý babičky. Samozřejmě třeba s pěti slepicema v kleci nebo šesti krabicema naplněnýma vejcema až po okraj.

A jaký jsou pravidla? Jak se říká, silnejší pes… 😀 Jestli se jezdí vpravo nebo v levo? No…ráda bych vám řekla, ale většinou spíš jak se komu chce. A obzvlášť náklaďáky milujou směr “přímo uprostřed”.

Základ k přežití je TROUBIT. Troubit když jedete. Trobit když předjíždíte. Troubit když někdo předjíždí vás. Troubit když odbočujete. Troubit pořád.

Přednost se nedává a protisměr není sprostý slovo, ale další jízdní směr. A řidičák? To se tady řeší asi tak, jako alcohol za volantem – vůbec.

12) Velkej zážitek je v tomhle blázinci přecházet silnici. Přechod nikoho nezajímá a zelená s červenou jsou jen barvy. Proto není jiná možnost, než prostě jít. Vy jdete, oni jedou, nezastaví se nikdo. Proto jsem se musela vždycky držet Toma za ruku a koukat do země, jinak bych tam nevkročila 😀

13) Ty typický špičatý slaměný klobouky? K mé veliké radosti je tam opravdu všichni běžne nosí! Často hlavně při práci – popeláři, zahradníci, stánkaři. Ale koolikrát to poslouží i místo helmy na skútr (a když nemáte ani klobouček, poslouží helma z války :D)

14) Brouci, zvířata a nejrůznější havět? S nějakým tím švábem musíte počítat, ať se ubytujete kdekoliv, gekonci (ňuňu malý ještěrky) jsou na stěnách všude, a krysa na ulici taky nepřekvapí. Komáři o sobě dávají dost vědět, ale na nic dalšího jsme nenarazili. Jo a opice? Hlavně kvůli nim jsem se nechávala očkovat proti vzteklině, ale štěstí jsme na ně meli až na závěr, v Danangu. Říkali jsme si, že jestli je nenajdeme už ani na hoře jménem Monkey Hill, není nám to souzeno.  To jsme si tak v kopcích projížděli na skúru skoro pralesem, bylo nádherně – sluníčko a tropickej vzduch. Ale opice i přes spousty cedulí nikde! Až jsme najednou potkali asi 6 starších pánů, co zaparkovali skútry u krajnice, jak zírají někam do pralesa. Měli OBROVSKÝ foťáky, jak z National Geographic, co musely stat minimálně 100 tisíc. A díky nim jsme konečně viděli první opici! Tomovi dokonce jeden z fotografů půjčil to dělo, ať se s tím koukne jako s dalekohledem. A při té příležitosti si můj muž vyfotil i tu nejlepší fotků vůbec 🙂 

15) Jestli Vietnamci něco milujou, je to kýč. Po setmění se všechny města promění v diskotéky a větší domy a hotely začnou zběsile blikat a zářit všema barvama duhy. Neony všude! A dokonce i v nočních autobusech, kde to září tak, že by se noční kluby mohly učit 😀

16) Jeden z nejlepších objevů? Piště si: je to sladký, s ledem je to dokonalý, chutná to jako jablečnej mošt s kokosovou vodou a jmenuje se to sugarcane juice. Džus z cukrové třtiny, co na ulici koupíte od 6 do 10 Kč!

Ale ani takovej čerstvej kokos za 30 Kč není vůbec špatná věc, co bych za to dala doma!

17) Na Asii je (mimo jiné!) skvělý, že je tam levno. Ubytování seženete s přehledem za 200 stovky na noc (pro jednoho), a za tři už si tam žijete jako král s bazénem i snídaní.

18) Vietnamská káva? Silná, černá a s kondenzovaným mlékem. Jako lattéčková slečna jsem se bála, že mi to nebude chutnat, ale stačilo jednou zkusit a byla z toho láska. Chutná to jako čokoláda! A v ledové variantě obzvlášť. Hned budu muset běžet do Alberta pro zásoby Salka!

19) a jeden příběh na závěr … 😀

Celej náš výlet byl jeden velkej punk. Kolikrát jsme ještě ráno nevěděli, kde budeme spát, a už vůbec ne, kde budeme za tři dny. A to bylo nejlepší!

A proto jsem ve stejným punkovým stylu pojala i poslední večer v Hanoji. Už v Thajsku jsem si říkala, že by bylo skvělý si jako suvenýr přivézt nějaký maliličký tetování. Jenže jsem se bála, abych si spolu s tím nepřivezla i něco dalšího. Párktát mě to sice u pouličních salónů napadlo, ale vždycky z toho znovu sešlo.

No a stejný nápady přišly i teď v Hanoji. Ani jsem nevěděla, co bych si vůbec vytetovala, ale on si mě ten nápad našel sám. Byly na lžicích, když jsem jedla Pho. Byly na sloupech osvětlení. Byly na lampionech. Byly ve vodě. Byly v pitíčku. Byly všude. Lotusový květy, národní rostlinka Vietnamu!

A tak jsem si řekla, že pokud poslední večer v Hanoji narazíme na nějakej ucházející salón, jdu do toho. Během poslední proházky na jídlo jsme jich pár viděli, ale já z toho vždycky vycouvala. Až jsem si řekla, že pokud na jedné ulici, kudy jsme šli už úplně poprvé, salón bude, jdu do toho. A on tam byl. Ve druhým patře. Což znamenalo projít strašidelným vstupem, děsivou chodbou a předsíní, kde by si to každej normální člověk rozmyslel 😀 Znovu by si to každej rozmyslel při zjištění, že uvnitř jsou dva asi patnáctiletí kluci, co absolutně nemuluví anglicky. A i otázku, jestli chci tetování, mi museli položit přes překladač v mobilu.

Ale já si to nerozmyslela ani tak. Za pomocí googlu a překladače jsme našli úplně jednoduchej symbol lotusu, rukama nohama se domluvili na velikosti, zjistili že to bude stát tři stovky (:D) a čekali. Tatér totiž byl někde venku a tihle naši kamarádi ho museli zavolat.

Joo, to jsme ještě nevěděli, že tatér nebude o moc starší, a že nebude sám, ale s partou 5 dalších zvědavých kluků s překladačema 😀 Sledovala jsem, jestli na scénu přijde desinfekce, gumový rukavice a NOVÁ jehla vybalená z krabičky, protože kdyby ne, musela bych vycouvat.

Ještě když jsem seděla s nohou na židli a zatínala zuby bolestí, jsem nemohla uvěřit tomu, že se to fakt děje, ale….za 20 minut bylo hotovo a já nejšťastnější, že jsem do toho šla. A šťastná a překvapená jsem i teď, že to nehnisá a krásně se hojí, protože upřímně – měla jsem víc štěstí než rozumu! 😀 Každopádně mám nejlepší suvenýr i zážitek, a myslím, že všichni ti kuci taky. Nevypadalo to totiž, že by tetovali denně 😀

… a Vietnam mám pod kůží! 🙂

Komentáře Přidat komentář

  1. Misa napsal:

    Tyhle vase vylety jsou skvely!Tesila jsem se na kazdej post na ig a ted i na clanky 🙂 Ve Vietnamu jsem jeste nebyla,ale Thajsko a Bali jsou na tom v mnoha ohledech dost podobne.Hlavne co se tyka syrovyho masa a vajec na ulici v milionech stupnich 😀 Vim,ze te Bali nelaka,ale melo by!:D i tam se daji najit mista,ktera nejsou precpana turisty a za me byla Bali zatim nejkrasnejsi dovolena.Za tetovaci suvenyr klobouk dolu,je to bozi!

    1. Markéta napsal:

      Moc moc děkuju!! 🙂
      To mě docela mrzí, prakticky každej (teda z bloggerů, influencerů) fotí na Bali jen to hezký, ale už neukážou tu realitu třeba v Denpasaru a tak, což bych ocenila, ať si udělám i reálnou představu a ne jen ten tradiční výhled na Nusa Penida 😀 Tím reálným by mi to bylo vlastně mnohem sympatičtější! 😀

      1. Míša napsal:

        Tak jestli chceš vidět/slyšet i trošku o hnusnym Bali, tak ti doporučuju můj článek „Zklamání v Jimbaranu“ 😀

        http://travelnote-s.blogspot.com/2018/12/bali-zklamani-v-jimbaranu-jih-ostrova.html

  2. Anna S. napsal:

    Boží článek, těším se na všechny další, budu si je ukládat jako základ pro naši cestu do Vietnamu, která se snad uskuteční už příští rok. Taky je to pro nás s přítelem vysněná země a taky hlavně díky jídlu. Zrovna včera jsme si doma dělali bun bo nam bo 😀 My teda zatím nikdy v Asii nebyli, tak to pro nás bude asi hodně hustej kulturní šok, ale prostě už tam musíme, nejde to jinak <3

    1. Markéta napsal:

      Moc děkuju!!! 🙂
      A doufám, že se vám to brzo splní, stojí to za to! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *