#PRÁCE: Stážista

Na blogu to teď byl jeden thajskej článek vedle druhýho, a tak je pro změnu zase čas něco z trochu jinýho soudku. Tentokrát hlavně pro všechny středoškoláky i vysokoškoláky.

Třeba právě proto, abyste si v šestadvaceti taky mohli jezdit na dovolenou do Thajska, zvelebovat byt, užívat si kavárenskýho povalování i akčních výletů. Díky tomu, že budete mít práci, která vám bude dělat radost. A ještě větší radost budou mít rodiče, že jim doma nezůstanete do třiceti 😀

Co budeš dělat po škole?

Otázky o tom, čím chceme být, až budeme velcí, byly kouzelný. Na pískovišti. Ve školce. Na základce.

Když se vás ale teď babička na rodinné oslavě zeptá, co budete dělat po škole, princezny, popeláři a kosmonauti už možná stačit nebudou.

Abyste měli odpověď nejen pro babičku a tetičky, ale hlavně sami pro sebe, je potřeba začít dřív. Ať pak nemusíte s diplomem v ruce na pracák. Proto jste si s tou školou přece tolik práce nedali.

Moje odpověď na to, jak najít dobrou práci po škole je: nehledat dobrou práci  AŽ po škole.

Běžte na stáž, přihlašte se do trainee programu, nebo si alespoň často prohlížejte nabídky práce. Třeba mezi nimi najdete něco, co by vás moc bavilo, a v popisu požadavků zjistíte, na co se do budoucna zaměřit. I kdybyste životopis neposlali hned, máte čas na tom zapracovat.

Na FirstJobs najdete přes 900 volných míst pro studenty a absolventy – od stáží až po

zkrácený úvazky, který s přehledem zvládnete i při škole.

A pokud ještě vůbec nevíte, co by vás lákalo, zkuste si JobMatch. Třeba vám nějaká firma padne do oka minimálně stejně, jako ten krasavec na Tinderu 🙂

Proč jít na stáž?

1) Budete mít co napsat do životopisu.

Dlouholetý zkušenosti od vás samozřejmě nikdo nečeká, ale hlásit se o práci s CV, ve kterým bude ta největší pecka točení zmrzliny na přehradě? Ale no tak. (i když tvarohovou bych si dala!)

2) Snaha se cení.

Psát v motivačním dopisu že “o práci v oboru máte veliký zájem” zdaleka neznamená tolik, jako když k tomu máte jasnej důkaz. A to potvrzení o praxi je.

3) Otrkáte se.

Dřív nebo později nastoupíte do první práce. A díky stáži budete alespoň trochu vědět, co čekat. I když to bude úplně jiná firma, budete zvyklí na způsoby zadávání, komunikaci v kolektivu nebo třeba to, že ne všichni jsou vždycky milí a ochotní.

Skok do dospěláckýho pracovního života pak nebude až tak velkej šok.

4) Zjistíte, jestli je to ono.

Není zlato co se třpytí, a není každá práce tak skvělá, jako to může vypadat ve vašich představách. A mnohem lepší je zjistit to nanečisto, než se pak někde trápit po podepsání smlouvy. Já takhle zjistila, že novinářka ze mě nikdy nebude.

5) Třeba…

Třeba už nebudete muset hledat práci 🙂 I to se stává. Když budete hodně šikovní, třeba se pro vás stálá práce najde hned. A kdyby ne, dost možná si na vás vzpomenou, až budou hledat někoho nového do týmu.

Když se řekne STÁŽISTA, v hlavě mi naskočí představa mladé, nesmělé slečny, která v máminých lodičkách poprvé vejde do dveří obrovské firmy. Třeba Vogue (no jo, asi jsem až moc hltala Sex ve městě nebo Ďábel nosí pradu :D).

Ne všechno je ale tak cool jako v amerických seriálech. Na stáži nejspíš nebudete měnit svět, ale spíš políčka v excelu. A skládat šanony. Lepit dopisy. Třídit tabulky. Volat a volat. A dost možná dělat neoblíbený úkoly, který se nikomu jinýmu dělat nechtějí #zeživota. A stejně za to svýmu mladšímu JÁ jednou poděkujete. Tak jako já.

Malá blondýna jako velká novinářka. Nebo naopak?

Stát se novinářkou byl můj sen docela dlouho. A i když jsem se na žurnalistiku nedostala (ahoj, logický scio testy!), řekla jsem si, že novinářka PROSTĚ BUDU i tak a přes to nejede vlak.

Po 567. přepsání mailu jsem se konečně odhodlala a napsala do brněnské redakce novin, jak moc bych tam chtěla na stáž, ale nedávala jsem tomu moc naděje. No…za dva dny jsem se tam byla domluvit a hned z redakce si s jiskrama v očích běžela koupit košili. Svoji první košili!

Měla jsem totiž představu o tom, že všechny novinářky vypadají jako Carrie Bradshaw, nosí podpatky, jsou krásný a stylový. A tak jsem si tam v první den nakráčela jako zmatený devatenáctiletý kuře na podpatcích 10x vyšších, než moje sebevědomí, s rudou rtěnkou, obtiskávající se na zuby. Do redakce, kde polovina lidí dodržovala spíš dress code pohory – mikina – džíny.

Ze všeho jsem byla vykulená, strašně se styděla. A nejvíc na každodenních poradách, kde měl každej říct svůj názor ke včerejšímu vydání.

Měla jsem psát kraťasy. Samozřejmě jsem napřed neměla ani tušení, co to je a snažila se to nenápadně odvodit. Teď už vím, že jsou to ty velký pecky – třeba jako že se o víkendu ochladí a že se v ZOO narodila 52. surikata. Prostě WOW.

Nejvíc pyšná jsem byla (i s celou rodinou :D), když se na titulní straně objevily dvě moje věty o medvědím mláděti, prostě kariéra.

Běhala jsem po městě a ptala se po květinářstvích, kolik karafiátů se prodalo na MDŽ. V knihkupectvích jsem se ptala na prodeje portrétu nového prezidenta Miloše a velkou část dne dělala to, co se nikomu v redakci nechtělo – volala lidem a tahala z nich to, co říct nechtěli. Samozřejmě to neřekli ani mě, největšímu měkoušovi na světě s jemným hláskem 😀

S každým nesmělým telefonátem jsem si víc a víc uvědomovala, že neohrožená novinářka, dvojče Sabiny Slonkové, ze asi mě nebude. A že vlastně ani nechci.

Ale v životopisu jsem konečně měla první užitečnej řádek!

A možná i díky němu jsem získala ty další…

Dobrý den, tady redakce zpravodajství…

Noviny jsem si sice (pro dobro všech) rozmyslela, ale mediálního světa jsem se vzdát nechtěla. A tak jsem přesně za rok napsala další mail, a další týden,, opět ke svému překvapení, nastoupila do televize.

Ze všeho jsem tam byla úplně hotová. Z modrýho pozadí, obrovské maskérny, ruchu….a taky z toho, že tak moderní televizní výstupy vznikají v tak retro prostředí.

Byly jsme 3 stážistky, což pro mě bylo mnohem lepší. Někteří zaměstnanci na nás byli strašně milí a pomáhali, pro jiný jsme byly vzduch, kterýmu se neodpovídá ani na pozdrav.

Většinu času jsme volaly a volaly a volaly. Zjišťovaly aktuality, domlouvaly natáčení, na který jsem se i několikrát podívala. Občas, když nebyla potřeba reportérka, ale stačilo natočit s někým vstup na kameru, mě tam s kameramanem vyslali.

Kameramani se mě často ptali, proč něco nechci taky natočit, že bych se určitě hodila. No…potom, co jsme to u jednoho rozhovoru zkusili, už se nikdo neptal 😀 A tak byla vrcholem mé televizní kariéry chvíle, kdy se můj palec s mikrofonem mihnul ve zprávách 😀

Vidět všechno okolo zpráv z druhé strany, od získávání podkladů přes natáčení až po střih a finální úpravy bylo skvělý. A taky jsem se zbavila strachu z volání cizím lidem.

(Na nějakou dobu. Teď úmyslně hledám cokoliv, kam se dá objednat online – od gynekologie až po kadeřnictví :D)

PRotože proč ne

Už jsem věděla, že novinařina není pro mě, královnu všech introvertů. Že před kameru mě jen tak někdo nedostane. Ale mediálního světa jsem se stále vzdát nechtěla. A tak jsem se třetí rok na vysoké, do třetice všeho dobrého, přihlásila na stáž do PR agentury.

Tam jsem se cítila asi nejlíp. Psala jsem tiskový zprávy a připadala si důležitě (jestli je někdo vydal? Na to se historie neptá :D), vymýšlela claimy, příspěvky na Facebook klienta, hladila si dva chlupáče a s “kolegyněma” probírala všechno od svatebních šatů až po kabelky.

Z téhle stáže jsem odcházela s nejlepším pocitem (nebo že by to bylo tím šampaňským na rozloučenou vypitým ještě před polednem?:D). Měla jsem jasno v tom, že práce v agentuře by mě bavila.

Když jsme se loučili, majitel mi říkal: Teď se nejspíš nějakou dobu neuvidíme, ale jsem si jistej, že jednou o Vás ještě uslyšíme.

…. tak nezbývá než doufat, že to nebude v souvislosti s nějakým velkým mediálním průserem 😀

Komentář Přidat komentář

  1. Viki napsal:

    super článok 🙂 stáže sú najlepšia skúsenosť, ktorú študent môže mať

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *