Střípky z Iphonu (a jeden příběh k tomu)

Dne

Můj růžovej telefon (s mramorovým krytem, samozřejmě) mi každou chvíli hlásí plnou paměť. Vždycky ve chvíli, kdy něco NUTNĚ a OKAMŽITĚ potřebuju vyfotit. Nečekaně. Třeba roztomile spícího mopse, nebo kafe v hezkým hrníčku. To už by se přece nemuselo opakovat, že jo.

V takové situaci rychle otevřu galerii, prstem jedu až do léta 2017 a mažu a mažu fotky, který jsem beztak fotila 4x z různých úhlů.

Ale stejně moc nechápu tu ajfounovskou logiku. Smažeš 36 fotek, ale vyfotíš jen 5 nových.

I když já toho teda na ajfounech nechápu hodně. Třeba to, že je někdo ochotnej dát za novej telefon 40 000 Kč. Slovy Č T Y Ř I C E T tisíc.

Ale protože se počet mých fotek v telefonu pěticifernýmu číslu dost blíží, byla by škoda jednou za čas pár fotek nevytáhnout a nepodělit se o (ne)všední zážitky a malý i větší každodenní radosti i tady na blogu. Tak jdeme na to, všehochuť poslední doby v mobilové (ne)kvalitě čeká.

Radost z nových botek i mini kabelky od Deichmanna? K nezaplacení!

A protože se o radost ráda podělím, ze všeho nejdřív vás musím pozvat na svůj Instagram, kde právě probíhá soutěž o 3 poukázky do Deichmanna v rámci soutěže, kterou jsem uspořádala díky dlouhodobé spolupráce s touhle značkou.

Tenhle typ bot mám v chladnějším období nejradši. Jsou pohodlný, bez podpatku (protože když je zima, jde hrdinství stranou :D), ale přesto vypadají dobře i k sukni.

Tahle holka je mnohem starší než vypadá, při nákupu cideru běžně tasí občanku. Ale taky konečně našla rtěnku, která se během minuty nerozpatlá po obličeji nebo hrnku s kávou, ale vydrží hodiny. Fakt.

Od Dermacolu, tekutá, ze dvou částí – v jedné barva, ve druhé kouzlo, díky kterýmu vydrží. Až jim skoro věřím ten nápis 16 HODIN, protože ji večer občas musím odličovat 😀

Lidé mají v životech různá období.

Já mám teď avokádový. A to dost intenzivní!

Jsou věci, co se neokoukají. Třeba tenhle výhled z práce!

Už je to 10 měsíců, co nejezdím doslova na kraj Brna mezi depresivní sklady, co necestuju do práce třičtvrtě hodiny, ale pracuju hezky v centru. A asi nikdy z toho nepřestanu být nadšená. Nojo, občas je potřeba si zažít i něco horšího, abychom si pak vážili zdánlivých maličkostí. Třeba že pracujete v pěkným kanclu a ne ve vymrzlé skladové budově 😀

Poprvé v Bratislavě. Jsem ostuda, ale nikdy dřív jsem tam nebyla, a to je to z Brna jen hodina a půl cesty!

Každpádně láska na první pohled to nebyla a kromě nábřeží u Eurovea a krásně upravenýho Hradu mě město nezaujalo. Ale jsem si jistá, že je to i tím, že jsme neměli čas na žádnou stylovou kavárnu. Po šálku latté a dortíku by můj názor možná vypadal úplně jinak!

Bratislava ale nebyla cílem  výletu sama o sobě. Pokračovali jsme mnohem dál. Ale o tom příště 🙂

Vstávání o půl 6 ráno bolí. A ještě když nejsem schopná jít spát dřív, než v 11…. no můžu si za to sama.

Občas se mě někdo zeptá, kde beru tu motivaci. Jak dokážu skoro denně nejenom vstávat tak brzo, ale vstávat v tak šílenou hodinu kvůli cvičení?

Pravda je taková, že to bolí hodně. Oboje. Vstávání i cvičení. Ale většina tréninků ještě víc. Těžká činka, spousta hrazdy, hromada angličáků. Au.

Přesto je to snad nejlepší část dne. Protože za tolik radosti, dobré nálady a skvělýho pocitu, co mi vydrží ještě dlooouho poté, to stojí.

A já bych se po otázce „Jak se donutíš cvičit tak často?“ mohla klidně ptát „Jak se donutit necvičit tak často? Kdybych mohla, cvičím třeba 3x denně!“ 

Velikou zásluhu na tom všem mají tyhle kočičky, se kterýma se denně koupu v kaluži (nejen vlastního) potu. A na téhle fotce dokonce ani nevypadáme, že jsme se ještě před pár minutama válely úplně mokrý na špinavé zemi, s velikou činkou vedle sebe.

A nezní to moc romanticky, ale východy slunce přes to špinavý okno mají něco do sebe 😀

A taky se nám v naší #pitíčkocrew (podle BCAA v plechovce, na kterých máme dost silnou závislost :D) rozmohl takový nešvar. Úchylka na značku Gymshark, respektive její legíny. Drahá, ale TAK pohodlná záležitost! A dala bych obě ruce do ohně za to, že pohodlnější legíny jste neměli! Kdo vymyslel ten vysokej pas, měl by dostat Nobelovu cenu za přínos lidstvu.

Na obrázku může být: jeden člověk nebo víc lidí

A když už tu mluvím o mých oblíbených chvilkách s holkama, musím přidat další oblíbenost – společný snídaně alá Prostřeno!

Začalo to jedno ráno, kdy jsme ani jedna nemusely po tréninku spěchat do práce (aneb království a půl princezny za home office!)  a spontánně nás napadlo, proč si nedat společně zaslouženou snídani. Normálně by nás zlákaly 4Pokoje, ale všechny jsme …nebo bychom měly být… v režimu šetření. Třeba na ty legíny 😀

První kolo jsem vařila já. Minipárečky a vajíčka jsou láska, a navíc mě omlouvá, že jsem s tím nepočítala a na větší kulinářský kouzla nebyla připravená. To příště!

Další kolo bylo doma u mýcho oblíbenýho crossfitovýho páru aneb Kuba the kuchař, co zvládl  nachystat takovou dobrotu pro 4 uječený holky.

A aby to nebylo Tomovi líto, o víkendu jsem podobnou snídani nachystala doma. Bez vajíček naše lednička prostě být nesmí!

A kromě snídaně byla na předchozích fotkách vidět další veliká radost – novej obývák! Konečně jsem Toma přemluvila (před rokem měl pánskej minimalistickej byt i klid, teď ani jedno :D) k výměně hnědé ošuntělé sedačky za něco mnohem krásnějšího. Tahle kráska z Jysku byla zrovna v akci, a s rohovou variantou jsme udělali moc dobře.

A když nová sedačka, tak i pořádná zásoba polštářků a nový stolečky, ať to hezky ladí.

Ve zvelebování bytečku (žádná zdrobnělina, je fakt maličkej :D) nezůstala pozadu ani „ložnice“, kam padla další várka fluffy polštářků. Všechny jsou z Jysku, kromě puntíkovanýho, do kterýho jsem se zamilovala v Ikea.

Na začátku září jsme s Tomem byli na svatbě jeho kamarádů. Teprve druhá svatba, na které jsem kdy byla. No ale už se nemůžu dočkat, ať se bude brát něktrerá z mých kamarádek, to bude jiná pártoška!

A chytání kytky? Samozřejmě jsem byla odhodlaná vyskočit jak profesionální basketbalista. Jenže se žádná neházela 😀

Svatba byla v barvách červená-žlutá-oranžová. Ale oranžový šaty by na mě teda  nikdo nedostal. Za to tyhle červený ze Zary mám moc ráda, jen kdyby se na nich nezačaly dělat žmolky už po pár nošeních.

A ještě jedna společná, z krásnýho podvečeru, kdy nádherně svítilo sluníčko. Ale ještě krásnější byl náš plán – jít se nacpat na running sushi 😀

Grilovanej sýr od Buchecku s těma nejlepšíma hranolkama, smaženýma na sádle? 12 bodů z 10!

Další důvod, proč je skvělý cvičit. Protože pak klidně MŮŽETE.

Co hodně můžu je taky a stále a pořád Bun bo nam bo. Tohle bylo na Jakubáku vedle Forkys, za mě jedno z nejlepších v Brně.

Sushi večírek u sestry doma. Na jedničku s hvězdičkou. No…po mně to Terka asi nemá 😀

Jsou lidi, kterým k narozeninám nemůžete dát jen kytičku a dortík. Třeba jako naše Deniska.

Na pohled krásná blondýnka. Ve skutečnosti zvíře, co dřepne 140kg, na mrtvole zvedne víc než většina chlapů (který by taky zvedla!) a 80kg vyhodí nad hlavu jako malinu.

Takže to chtělo něco extra…

Tajná oslava, Spousta stresu, že to nestihneme/prokecneme/pokazíme. Hodina času po příjezdu do Brna z bratislavskýho letiště. Balónky s héliem, díky kterým jsem v Alze na otázku „…slečno, a co by v té objednávce máte?“ musela odpovědět „Jenom BOMBU“. Písmenkový balónky, jejichž věšení jsme jaksi nezvládly a vznikla z toho azbuka. Dort z kila čokolády. Týmový trička. Moc a moc bublinek. Ještě víc blbých vtipů. A nejvíc radosti.

Jeden z mnoha důvodů, proč mám ráda svoji práci? Jednou za čas si dáme pracovní poradu namísto zasedačky v kavárně! 🙂

Díky tomu jsem poprvé byla ve vyhlášeným Sorry, pečeme jinak, kam jsem se chtěla už strašně dlouho podívat. Jsou známí tím, že mají hodně netradiční dortíky, což můžu konečně potvrdit. Nejlepší Red Velvet v životě to za mě rozhodně nebyl, já radši klasiku s krémem, ale tenhle s Absinthem byl rozhodně zajímavej. Příště dám šanci jednomu z cheesecaků, co se na mě smály z vitríny.

A ti barevní origami ptáčci, co visí z lustru? To jsou skládačky od zákazníků, kteří je tam skládají při čekání na dortíky podle návodu. I já jsem chtěla jednoho jeřába přidat, ale bohužel jsem neprošla tímhle IQ testem a zasekla se po pár přehybech 😀 A o to větší ostuda to je proto, že přesně tenhle motiv vám vytetovanej 😀

Žádná velká kuchařka teď zrovna nejsem, kolikrát k večeři „vařím“ jen pečivo se šunkou nebo sýrem (a vedle mrsknu rukolu :D). Ale když už dělám tepolu večeři, moje oblíbená je tahle. Pečený brambory nebo batáty, Hermelín a bazén barbecue omáčky.

A na závěr jedna z krásné procházky s mýma oblíbenýma klukama po oblíbeným městě.

A když už jsme u těch iPhonových fotek, mám tu jako bonus (já vím, lepší bonus by byly třeba sušenky zdarma :D)  jeden  staršípříběh, co s tématem iPhonu dost souvisí. A to sice příběh o tom, jak jsem v Bangkoku ztratila telefon 😀 

Ztratit telefon v Bangkoku? Co je na tom jako zajímavýho?  Vždyť to je město hříchu a chaosu. Město, kde si nemůžete být jisti ničím. A rozhodně ne tím, že ta krásná holka z baru je krásná holka. Nebo že vám lidi na ulicích chtějí jen poradit.

Prostě Bangkok. Město, kde se můžete ráno probudit s tetováním na čele. Se sáčkem kokainu v kapse. Za to bez peněženky. Bez dokladů. Bez identity. Bez soudnosti.

A já tam JEN ztratila telefon.

Jenže….pak jsem ho asi jako jediná z celé Asie taky našla. Na druhým konci města!

Telefon vždycky nosím v malé kabelce. Nikdy ne v kapse kalhot nebo kraťasů. Zaprvé nesnáším tu bouli co to na kapse dělá, zadruhé to z té kapsy může snadno vyklouznout. Ale když jsme zrovna jeli Tuk-tukem po městě a já každou vteřinu něco fotila, nemělo smysl si telefon na půl vteřiny dávat do kapsy džínových šortek. A tak jsem fotila a fotila…

Byl to zrovna jeden z těch dnů, kdy jsme ZASE naletěli na turistický triky a jak dva blbečci skočili na fintu jedné Thajce, která nám z dobré vůle domluvila levnej Tuk-Tuk k lodi. K lodi, která měla být levná, ale po příjezdu k přístavu jsme zjistili, že je to klasická předražená past na turisty. Když nás domluvenej řidič Tuk-tuku vyhodil u mola a my viděli jak už na nás čekají nachystaní „námořníci“ v barevných kostýmech, byla jsem tak naštvaná, že jsem odsekla že to půjdeme radši pěšky. A tak jsme se s Tomem vydali hledat jiný molo. To, kde by měla jezdit loď zhruba 100x levnější, než tady ta turistická.

Po pár minutách jsme zastávku vodní MHD opravdu našli, zaplatili 15 Kč a nastoupili na loď připomínající naše parníky na přehradě. Zrovna zapadalo slunce, všechno bylo nádherně osvětlený. Prostě taková romantika, že jsem si to musela hned…..vyfotit!

Jenže v tu chvíli jsem zjistila, že nemám telefon! Buď mi ho někdo ukradl, což by nebylo nic neobvyklýho, nebo mi vypadl z té kapsy přímo v Tuk-tuku!

Hned jsem začala panikařit. Zaprvé jsem tam měla spooooustu fotek z předchozích dní, zadruhé kupovat novej telefon bylo to poslední, co bych zrovna po návratu chtěla. Teda co já, můj účet! A navíc byl můj. Oblíbenej. Růžovej!

Tom se mě snažil uklidnit, že ho určitě najdeme. Já, naštvaná a protivná jsem na něj akorát vyjela, že jak bychom asi tak mohli NAJÍT TELEFON V BANGKOKU, městě s osmi miliony lidí?! Můj muž se ani přes moji protivnost nedal, a stále to zkoušel. Že ho najdeme přes iCloud z jeho telefonu, přes jakousi aplikaci „najít iPhone“ a tak. Jenže to bych si musela pamatovat heslo do cloudu. A vůbec, to by přece nesměl být ZTRACENEJ V BANGKOKU a k čemu by nám byla poloha toho, kde je nějakej kapesní zloděj s mým růžovým iPhonem?! A nebo jestli mi vypadl v Tuk-tuku, tak už dávno leží rozflákanej někde na silnici. Vždyť tam nebyly ani žádný opěradla z boku, o který by se když tak zastavil!

Tom se stále nedal. A pak přišel s další myšlenkou: že všichni Tuk-Tukáři mají svoje místa, odkud vyjíždějí, a pak se zase vrací. A že ten náš řidič se od lodi určitě zase vrátil na stejný místo.

To jsem uvítala zhruba se stejným nadšením jako hledání polohy. Tom si ale stál za tím, že to alespoň zkusíme. A tak jsme si odchytili jinej Tuk-tuk a nechali se odvézt k veliké bráně, u které nás odchytila Thajka „co nám ráda pomůže domluvit levnej Tuk-tuk co nás odveze na levnou loď“.

Byla jsem nasraná na celej svět, ale hlavně na sebe. To musím všechno buď ztratit nebo rozbít? A to sakra nemůžu chvíli šetřit, ale hned zase kupovat novej telefon?!

Výjimečně jsme s Tuk-tukářem ani nesmlouvali, ale tomu sedmdesátiletýmu dědečkovi zaplatili 70 Báhtů bez řečí. Vystoupili jsme………a najednou uviděli, jak k nám běží řidič, se kterým jsme jeli k té pitomé lodi. Jak běží, mává, s úsměvem od ucha k uchu a hlavně…..s mým telefonem v ruce!

V tu chvíli bych byla ochotná mu dát cokoliv, jen ať mi toho růžovýho miláčka vrátí. Ale on nám jen popřál hezkej večer a vypadal, že má snad větší radost než já. A to je co říct. Protože jak mi později řekl Tom – tak nešťastnou a tak moc šťastnou během hodiny mě ještě neviděl 😀

Takže možný je fakt všechno. Třeba najít telefon v osmimilionovým městě!

Komentář Přidat komentář

  1. Stáňa napsal:

    Pěkný střípky 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *