2×20 hodin v Pekingu

V předsíni na zdi máme velkou seškrabávací mapu světa. Jednou bych ji chtěla mít seškrábanou úplně celou! (I když…taková Antarktida klidně ještě chvíli může zůstat šedá.) O tom, že si seškrábu Vietnam jsem snila. Ale že budu letos škrábat Čínu, by mě nikdy nenapadlo!

Když jsme s Tomem našli levný letenky z Vídně do vysněnýho Vietnamu, moje radost byla ještě větší, když jsem zjistila, že jsou přes Peking! Při cestě tam i zpět celých 20 hodin. Pro někoho by to možná byl vopruz, pro mě důvod k jásání. Vždycky je přece lepší, když můžete vidět a zažít něco navíc! (Přestože bych před pár dny na Náměstí nebeského klidu rozhodně nesouhlasila :D).

Vítejte na palubě!

Letěli jsme s Air China, na což jsem četla rozporuplné recenze. Ale rozhodující pro nás byla cena i ten Peking jako bonus, tak jsme to za 10 700 Kč za zpáteční cestu koupili. Já teda měla největší obavy z velkýho množství Číňanů na palubě, o kterých jsem četla i slyšela, jak neustále plivou, chrchlají a vydávají zvuky všeho druhu 😀

(Mimochodem, na Mall.TV úplně miluju pořad Na vlasní Čočík od Čecha, kterej už léta žije v Číně. Třeba o tom, jak funguje v Číně randění, jak vypadá cestování rychlovlakem, jak žije bohatá čínská mládež, o hranicich se Severní Koreou…Pusťe si to, fakt. Buď mi budete děkovat, a nebo si budete myslet, že jsem fakt divná :D).

Samotnej let byl úplně v pohodě. Především cesta Vídeň – Peking obrovským Airbusem, kterým jsme letěli i s Emirates. A samotnej interiér byl tomu od Emirates dost podobnej. Dečka, polštářek, sluchátka, obrazovka, relativně pohodlný sedadla…A nejlepší bylo, že jsme s Tomem seděli jen sami dva, v uličce o dvou sedačkách (to nám zařídil Pelikán, stačí jim napsat na podporu).

Jídla jsem se docela bála,  přece jen čínský chutě jsou jiný. Ale chutnalo mi víc, než u Emirates, a až bych skoro řekla, že jsem si pochutnala. Při podávání snídaně se nás naštěstí letušky ptaly, jestli chceme “chinese food” nebo “the second one”. A díky bohu za to druhý, protože verze pro čínské pasažéry byla nechutně vypadající, napůl vodová rýžová kaše ve které plavaly šedý kusy hovězího.

Letušky zrovna milý nejsou, úsměv u nich za devítihodinovej let neuvidíte ani jednou a jejich angličtině nebudete rozumět, ale víno donesou, tak dobrý 😀

Imigrační zábava

Na letiště v Pekingu jsme přiletěli asi v 5 ráno místního času. A hned začala ta pravá zábava aneb 2 hodiny v nejrůznějších frontách na imigračním. To, že je na letišti asi 678 zaměstnanců v modré vestě s nápisem I HELP YOU ještě neznamená, že vám pomůžou. A už vůbec ne, že budou umět pár slov anglicky. Kdo by to po nich mohl na MEZINÁRODNÍM letišti chtít, že 😀 Takže jsme si vystáli frontu, kam nás jedna paní v modré vestě poslala. Tam nám Číňanka na přepážce nepříjemným “NO NO NO” dala najevo, že jsme špatně. Když jsme se ptali kam teda jít, dostali jsme stejnou odpověď. Prostě “NO NO NO”. Tak jsme si zkusili stoupnout do jiné fronty, kde už to po hodině čekání vyšlo, a pak už jsme šli zase do té první. A po 2 hodinách jsme konečně měli v pase vízum na 48 hodin a mohli opustit letiště. Ne každej měl totiž to štěstí, pokud je váš let za míň než 12 hodin, dost možná budete muset přečkat na lesklé podlaze haly, jako Tom Hanks ve filmu Terminál 😀

Na letišti jsem taky poprvé viděla (a slyšela :D) to, co se o Číně říká. Že mají ty způsoby trošku jiný. Upravená slečna v kostýmku a lodičkách. Rtěnka, linky, uhlazenej culík. Jde, najednou se zastaví u odpaďáku, zakloní se, šíleně nahlas zachrchlá a plivne to do koše 😀

Reklama na únavu

Časový posun nás úplně připravil o noc. Z Vídně jsme odlétali ve 2 odpoledne, ale po 9 hodinách letu v Číně akorát začínal nový den. Říkala jsem si “však co, jsme mladí, jedna noc bez spánku nic není!”. No… asi už tak mladá nejsem, protože únava o sobě dala brzo vědět a TAK UNAVENÁ, že mi z toho bylo fyzicky zle a na omdlení, jsem v životě nebyla. Ale touha vidět něco novýho byla větší. A kelímek radosti ze Starbucks na chvíli taky pomohl 😀

(Mimochodem ve Starbucks v Číně mají úplně jinej sortiment než v Evropě. Třeba výbornej espresso tonic nebo cold brew s džusem z granátového jablka. A všechno zelený s matcha. A nebo podivný ochucený trojúhelníčky z ledu, kterým říkají knedlíčky :D)

V centru aneb jinej svět

Náměstí nebeského klidu, veliký jako celej Vatikán a jedno z největších náměstí na světě, na mě působilo strašně zvláštním dojmem. O nic krásnýho nejde – obří betonová plocha, občas rozbitá kovovými zábranami připravenými na fronty. A k tomu ta nejdelší fronta, kterou jsem kdy viděla! Nepřeháním, že na délku měla minimálně půl kilometru. A byla plná Číňanů, toužících vidět “spícího” soudruha Mao v mauzoleu.

Kromě toho, že ten název je strašnou ironií (v roce 89 tam při protestech proti režimu zmasakrovali tisíce lidí. Tanky, krev a mrtví. Fakt nebeský klid…) to tam na mě působilo strašně divně. Teď budu znít jako nějaká přírodní EZO žena v hábitu objímající kameny a stromy, ale šla z toho taková divná energie. Strašně zvláštní místo. Jen šedo, beton, a davy lidí. Hodně dělalo i to, že obloha je tam úplně bílá kvůli smogu, i to, že k místnímu režimu samozřejmě nechovám sympatie a připadá mi to jak návrat do minulosti (kterou jsem u nás nezažila). Ty davy lidí, kteří mi na pohled připadali tak stejní, kterým jsem nerozuměla, a kteří se jen hrnuli jedním směrem, mi připadaly jako loutky, pod dohledem Velkýho Bratra. A taky že byli. Všude spousty kamer, v jednom jediným rohu metra třeba 6. A zatímco my jsme mohli projít volně, místní museli při vstupu na náměstí předkládat občanky.

Zajímavý ale bylo i pozorovat lidi, pro který návštěva mohla být životním zážitem. Staříci, co sotva chodili, ale na fotku s velikým obrazem Mao Ce Tunga nad náměstím sebrali veškerou energii. Celý rodiny, co se tam navzájem fotili. A někteří pak u Zakázaného města s Tomem jakožto dost možná s prvním vousatým bělochem, kterýho kdy potkali 😀

Zakázané město mě lákalo, ty stavby se mi strašně líbily, ale fronta už míň, tak jsme se alespoň prošli okolo, do vedlejšího parku, k Bráně Nebeského klidu a na ulici Qianmen, kde je spousta obchodů a restaurací. A taky lampionů, přesně jako známe z China Townů v různých městech! Z toho jsem byla nadšená! Stačilo se chvíli procházet po blízkých uličkách, a najedou jsme byli v jiným světě. Skromný nízký betonový domky, kde jsme viděli lidem až do obýváků. A prádlo se sušilo přímo na ulici. Takhle část mě bavila 🙂

Ve stánku jsme si koupili za pár Juanů knedlíčky plněný rýží a (asi?) masem a houbama a pak závitky s kachnou. U knedlíčků jsem se stále nerozhodla, jestli mi chutnaly nebo ne, u závitků mám jasno. Stačilo. A přitom vypadaly tak dobře! Stálo to sice pár korun, ale nás to mohlo stát opravdu hodně…

Hon na bankomaty

Těch posledních 20 Juanů nám totiž chybělo na cestu metrem a vlakem zpět na letiště. Což nezní jako problém, však bankomaty jsou všude, žejo.

Jsou. I v Číně.

Jenže to neznamená, že si tam vyberete peníze 😀

A to, že se v Číně platí kartou i v automatu na pitíčka neznamená, že si kartou koupíte jízdenku na metro nebo vlak na letiště. Nene.

U pátýho bankomatu jsme začínali být už dost zoufalí. Já dokonce natolik, že jsem šla v metru k přepážce a snažila se zaplatit lístek českýma pětikorunama, který připomínají Juany. Že si třeba nevšimnou. No…všimli 😀

I všude v metru u terminálů jsou pomocníci s I HELP YOU vestou. Ale stejně jako na letišti, pomoc a angličtinu nečekejte. To stejný od party policajtů, kterých jsme se ptali na další bankomat. Zamávali rukama a šli dál 😀 U sedmýho bankomatu se nám nakonec poštěstilo – v životě jsem neměla ze tří set korun TAKOVOU radost! 😀

A při přestupu na cestě zpět z Vietnamu nás potrápil Peking ještě víc. Od minula jsme opět měli hotovost jen na cestu do centra. Tam jsme naivně doufali, že tentokrát to přece s bankomatama musí jít líp. Že si vybereme peníze, ochutnáme nějaký místní dobroty, půjdeme do parku na vyhlídku na město, a užijeme si pěknej den.

Když už byly 2 odpoledne, my hladoví, unavení a stále i po 5 bankomatech bez peněz, takže i bez návštěvy parku nebo nějaké památky, jsem řekla: “Ať si ty svoje knedlíčky strčí někam, serem na ně a najíme se v KFC! Tak!”. Jenže to jsme netušili, že v KFC těsně u hlavního náměstí jednoho z největších měst světa nezaplatíme kartou 😀 To nám obsluha za pokladnou samozřejmě nevysvětlila anglicky, ale jen mračením, podivným vrčením a “NO NO NO”. Mávala jsem jí před obličejem Visou i Master Card, že to přece musí jít. “NO NO NO CHINESE CARD”. A po našich dalších zoufalých dotazech nás prostě začala ignorovat 😀 Což mimochodem nebyla první, to že vám neodpoví na pozdrav v obchodě nebo se na vás ani nepodívají, je tam úplně normální, pokud nejste Číňan.

Když se nám pak, na druhým konci města, poštěstilo vybrat (mimochodem – bankomat v bance u stanice Dongzhimen, jediná záchrana!), schovali jsme se do nejbližšího KFC, objednali pořádnou porci kuřecího popcornu (v tu chvíli nejlepší jídlo na planetě) a hranolek a Peking nechtěli vidět ani z okna 😀

Čekání na odlet

Velký plus pro Air China je, že máte při delším přestupu hotel zdarma. Tam vás navíc z letiště odvezou i přivezou. A to se při dlouhé cestě hodí, i kdyby jen na sprchu a dvě tři hodinky v posteli, jako jsme to využili my.

I když se musíte obrnit trpělivostí. Napřed čekáte u přepážky Air China na letišti, než vám někdo řekne co a jak. Samozřejmě to na vás napřed zkusí čínsky. Pak vás pošlou sedět na lavičku k ostatním s cedulkou na krku. Pak vás zavolají, tak stojíte ve skupince. Pak se ve skupince posunete o 50 metrů dál. Pak vás seřadí do fronty. Pak se zase posunete o kousek dál. Pak vás seřadí. A tak postupně dál, až se dostanete o 2 patra níž, dolů k transferu 😀

Při prvním přestupu byl hotel super, při druhým nás zavezli do nějakýho, co smrděl jako nemocnice. A tím nemyslím, že by byl tak sterilně čistej 😀 Ale to nám bylo jedno, chtěli jsme jen ležet a prospat se k odletu pryč 😀

Ono totiž čekání na letišti v Pekingu není žádná sláva, pokud jste tam v noci. Před půlnocí se tam totiž všechno zavře a budete rádi, když si koupíte za poslední drobný v automatu vodu. Navíc zapomeňte na to, že byste si tam třeba ve Starbucks koupili kafe kartou. NO NO. NEED CHINESE CARD! Kupodivu ale v KFC tam pro změnu kartu vezmou. Ale zase tam na pití nemají k těm kuřatům ani vodu nebo colu 😀

Nudné praktické informace

• zpáteční letenky z Vídně jsme koupili přes Pelikána, za 10 700 Kč. Mají super servis, stačí jim napsat na podporu a zařídí výběr sedadel i hotel přes Air China.
• pokud chcete při přestupu opustit letiště, musíte si přímo na letišti zařídit vízum. Naskenujte si otisky prstů (ty přístroje nemůžete minout, je jich spousta), kde vám vyjede papírek s nápisem OK. Pak najděte stojánky s modro-bílým formulářem, ten si vyplňte a běžte do fronty na imigrační. Poté už s vízem půjdete do další fronty a….hurá, máte hotovo, můžete z letiště!
• z příletové haly přejedete letištním vlakem (zdarma) k odletové. Odtud jede vlak na zastávku Dongzimen. Tam přestupte na modrou linku (číslo 2) a jeďte na Tiananmen. Tam je Náměstí nebeského klidu i Zakázané město.
• Nejlepší je ulice u stejného metra – Qianmen a její okolí. Spousta obchodů a stánků. Ale potřebujete Juany!
• na cestu z letiště do centra a zpět budete potřebovat celkem cca 70 Juenů. Myslete na to a mějte hotovost! 😀 Nejlepší je prý vézt do Číny Dollary a na místě vyměnit.
• v Číně je velká cenzura internetu, takže pokud se chcete na wi-fi přes mobil připojit na Google, Seznam, Facebook, Instagram nebo jakoukoliv stránku co běžně používáte, potřebujete aplikaci, která vám změní VPN. Já dostala doporučení na Yoga VPN a fungovalo to.