RedBull 400 a víkend (nejen) v Liberci

400 metrů není moc. Jeden atletickej ovál, čtvrt míle, 4 fotbalový hřiště nebo vzdálenost, kterou chodím denně z domů do Lidlu a pochvaluju si, jak ho máme hned za rohem. 

Pohodička. Pár kroků a hotovo.

Pokud to teda zrovna není 400 metrů do skokanskýho můstku o sklonu 40°. V překladu do kopce tak strmýho, že z cíle nevidíte závodníky běžící pod převisem.

A přesně to je RedBull 400. Závod, kdy 400 metrů není málo ani náhodou. Právě naopak – jak říká samotný heslo akce, je to nejtěžších 400 metrů v životě.

To dokonce i v případě, že už to máte několikrát za sebou (vyzkoušeno za vás, není zač!). Tentokrát jsem totiž do téhle šílenosti šla už po čtvrté. Přesto, nebo právě proto, že to tak strašně bolí, mám pokaždé pocit že mi uhoří plíce, chytají mě křeče do lýtek a většina závodníků je tam vždycky mnohem lepší, než já (a možná na to taky občas trénovali, no :D). Každopádně na téhle akci od Redbullu je vždycky tak skvělá atmosféra, perfektní organizace a taky taková zásoba kofeinu v plechovkách, že se nedá odolat.

A tenhle ročník mě příjemně překvapil hned dvakrát.

První vlna radosti přišla, když jsem zjistila, že se poběží v Liberci na Ještědu. Protože v Liberci jsem ještě nikdy nebyla, ale čím dál častěji jsem mluvila o tom, že se tam musím brzo podívat.

A druhý příjemný překvapení? Všechny minulý ročníky se běžely až v srpnu, přesně na moje narozeniny. Nebudu kecat, tentokrát jsem měla opravdu upřímnou radost z toho, že se závod běží dřív a já tak nestrávím další narozeniny bojem o život v kaluži potu 😀

Vyspat se jak princezna do růžova a probudit se v Liberci v nádherným čtyř hvězdičkovým hotelu?

Boží!

Do té doby, než vám dojde, proč tam jste. Už za pár hodin se běží ta šílenost do kopce!

Málem jsem se nechala rozhodit, ale hotelová snídaně mi rozzářila oči. A zatímco ostatní sportovci si před závodem dávají ráno svědomitě vločky a ovoce, já jsem klasicky neodolala párkům 😀 #sportovec

Tom běžel první. Protože z loňska moc dobře věděl, do čeho jde, byl rád, že už to bude mít za sebou. Já jsem to z loňska očividně zapomněla, protože jsem se začínala těšit.

Dělám to vždycky. Udělala jsem to zase. Ve strachu, že budu úplně poslední, pokaždé šíleně přepálím začátek. Tentokrát tak moc, že jsem prvních 100 metrů sprintovala jako první a diváci (jak mi pak řekl Tom :D) koukali, jak to “ta v šedých legínách napálila”. No…efekt na začátek by byl 😀 A na to, že jsem po 100 metrech málem vypustila duši a skoro všichni mě samozřejmě předběhli, se historie neptá.

Moje blbost mě samozřejmě dostihla a po pár vteřinách jsem skoro nemohla dýchat. Zakázala jsem si koukat se nahoru, kolik toho ještě zbývá, a snažila se nevnímat, jak mi hoří lýtka. Což moc nešlo, a tak jsem se pořádně litovala a slibovala si, jak už to nikdy nikdy nikdy dělat nebudu.

Když už do cíle zbývalo posledních 10 metrů, namísto abych měla radost, jsem si myslela, že to snad nedám. Ty křeče a bolest na plicích byly tak šílený, že každej metr byl nekonečnej.

… a pak už jsem jen ležela na schodech v cíli, Tom mi pořídil vskutku okouzlující fotky, a po chvíli se mi navrátily všechny životní funkce. Až na chuť k jídlu, ta kupodivu přišla jako poslední 😀

Ano, s touhle barvou bych mohla hrát hasiče v seriálu Černobyl 😀

Moje umístění, jak už bývá pro mě tradicí, opět nebylo nic, z čeho byste spadli na zadek. Osm minut a 105. ze 150 žen. Ale předpokládám, že těch 149 závodnic na to trénovalo. Což jsem taky plánovala. Nedaleko tu máme Wilsonův les, kde dřív bývala sjezdovka. Prudký to je nechutně, takže by se to hodilo. Jenže jsem se k tomu nedostala. Z prostýho důvodu: BOLÍ TO! 😀

Teď si samozřejmě taky říkám, že na příští ročník natrénuju líp, ale….no….

S Verunkou Wisiorkovou a její kamarádkou Marťou.Nervozita před startem…
Tom ve chvíli, kdy už to měl za sebou. Teda ne hned po, to vypadal o dost jinak 😀 Mimochodem tahle příchuť je NEJLEPŠÍ. Léto v plechovce.

Když už jsme byli v Liberci, byl by hřích neprojít si město a nenavštívit Mikynu, o které jsem četla a slyšela tolik chvály, že by to vydalo na celou knížku.

Lu Gregorová, kterou jsem moc ráda viděla, nám říkala, že v Mikyně mají tak dobrej cheesecake ve skle, že na něj často vzpomíná. A teď už vzpomínám i já! 😀 Jeden z nejlepších dortíků, co jsem kdy měla! Makadamový ořechy a slanej karamel? To myslím mluví za vše. A i přes množství vypitých redbullů přišla ledová káva víc než vhod.

Moc se mi líbilo i náměstí s radnicí, procházka k přehradě přes krásnou vilovou čtvrť, a taky Kafe Kytka, kam mě Tom vzal na skleničku. Mají tam dokonalej interiér se zelenou stěnou a kytičky ve všem. Když jsem v lístku viděla “květinové prosecco”, byla volba jasná.

Další den jsme vstali brzo, pořádně se nacpali na hotelové snídani (párková královna opět v akci) a před cestou domů si ještě udělali pár výletů.

Na Ještědu jsem byla poprvé a výhledy byly ještě lepší, než jsem si myslela.

Prachovské skály jsou podle mě jedno z nejkrásnějších míst u nás. Zasněně jsem Tomovi vykládala, že to je moje dětství. Jak jsem tam jako malá byla tolikrát, znala Myší díru i každou skálu, lezla kam se dalo, stavěla domečky pro skřítky…

Když jsem to pak říkala našim, že jsem KONEČNĚ ZASE byla na Hrubé skále, dozvěděla jsem se, že jsem tam prý nebyla 6789x, jak jsem tvrdila, ale dvakrát 😀 No nevadí, ráda to tam mám stejně!

A jako malá jsem taky milovala zříceninu Trosky. Věže Panna a Baba. Tlustá a šttíhlounká…

Toma ale o dost víc zaijaly krávy 😀

Po cestě domů jsme se ještě zastavili do Ameriky. Teda do BBQ Smokehouse u Vysokého Mýta. Burger byl průměrnej, hranolky nic moc, ale interiér boží (chybělo už jen aby servírky jezdily na kolečkových bruslích :D) a v tu chvíli by mi stejně jako nejlepší jídlo světa připadalo cokoliv.