Díky, že můžem!

Přesně před 30 lety se mrazivým listopadovým vzduchem neslo cinkání. Nebyly to rolničky, nebyl to Ježíšek, nebyl to Santa Claus a už vůbec ne Děda Mráz. Byly to klíče. Tisíce klíčů. A pak se začaly dít věci!

Často si vzpomenu na kraťoučkej rozhovor s jednou starou paní, shrbenou babičkou o hůlce. Občas jsem ji potkávala při venčení, když jsme ještě bydleli na Botanické. A skoro pokaždé, když si všimla pejsků, začala babička vykládat jednu ze svých dvou historek. Buď o tom, jak se jí často psi bojí, protože má tu hůlku. A psi se holí bojí, protože někteří nimi byli biti. Nebo o tom, jak se jí kdysi nějakej pes vyčůral na nohu. Prý si musel myslet, že už je mrtvá.
Tentokrát v létě jsme se ale dostaly o kousek dál, než k počůrané noze.

Paní: „On si myslel, že jsem už mrtvá. Ale co, však já už brzo mrtvá budu!”
Já: „Ale co byste umírala, vždyť vypadáte dobře. Taková čiperná paní!”
Paní: „Mně už je přes 90, víte slečno? Brzo umřu! A ještě že tak. Už aby to bylo!”
Já: „Ale no tak…”
Paní: „Už abych byla mrtvá! Já brzo umřu, ale nejvíc je mi líto vás. Vás mladejch. Že vy v téhleté době musíte žít!”
Já: „Ale proč? Vždyť je dobře…”
Paní: „Hrozná, hrozná doba. Nikdy nebylo tak hrozně, jak teď. Mně je tak líto vás, slečno. Vždyť v dnešní době už se holka musí bát jít sama večer ven, aby ji někdo nepřepadl, neznásilnil a nezabil. Chudáci, vy mladí! No už abych byla mrtvá!”

V tu chvíli jsem byla Albusovi vděčná, když začal štěkat na psa na protější ulici a táhnul mě pryč. Díky mopsi. Výjimečně!
Ale ještě dlouho mi ty slova zůstaly v hlavě. Ne proto, že bych snad měla strach, že z keře vyskočí jeden z těch 16 uprchlíků, co v republice máme, a za zpěvu muslimských písní mi podřízne hrdlo. Ale vážně mi tohle řekla paní, která zažila doopravdy hrozný období? A ne jen jedno?

Vždyť ta paní zažila druhou světovou. A pokud už tehdy bydlela v Brně, tak i bombardování města. Dokonce zhruba 150 metrů od místa, kde jsme se potkaly, tehdy dopadla jedna z mnoha bomb. Zažila dobu, kdy z Brna vypravili transporty s více než 10 000 Židy na cestu na smrt. Zažila dobu, kdy byli z Brna násilím odsunuti Němci, kteří nemohli za nic. Zažila dobu, kdy si všichni museli dávat pozor na každý slovo, na každýho souseda. Zažila dobu, kdy byly v obchodech prázdný regály a podívat se do Vídně bylo možný maximálně tak ze Svatýho kopečku v Mikulově. Za hodně dobrýho počasí. 

Jasně, o té paní nevím vůbec nic. Třeba tahle roztomilá babička žádnýma klíčema nezvonila a doma jí visely obrazy Husáka, co já vím. Ale podle mě nikdy nebyla lepší doba, než je teď. Myslím, že nikdy se lidi obecně neměli tak dobře, jako se máme my. Tady, ve střední Evropě, na tomhle místě. Tam, kde dřív padaly bomby nebo tam, kde jsou teď zlatý kostky před každým domem, ze kterýho tehdy někoho odvlekli do koncentráku. 

Tahle doba je prostě skvělá, z 6787890 důvodů. Třeba…

Důvod číslo 679:  Říká se, že New York je město neomezených možností. Jenže teď máme ty neomezený možnosti všichni a všude. Teď je město neomezených možností i Brno (i když bez metra :D), Třebíč, (dycky)Most nebo třeba Frýdek-Místek. Protože nejen díky internetu je jedno, jestli jste zrovna v paneláku na Petržalce nebo v 79. patře na Manhattanu. Vzdělávat se, zlepšovat se a získávat informace můžeme všichni stejně. 

Důvod číslo 35098:

Chceš být raketovej inženýr nebo atomovej fyzik? Chceš zachraňovat slony v Keni nebo navrhovat pozlacený hábity v Dubaji? Chceš vařit v luxusní londýnské restauraci nebo mít vlastní obchod s cukrovím pro psy? Jak je libo. Můžeš. A je úplně jedno, koho volí tvoji rodiče, jak dlouhý máš vlasy (Máničko), jestli nosíš džíny nebo co za kapelu ti zrovna hraje ve sluchátkách. 

Důvod číslo 578:

I když nadávám(e), kolik věci stojí, není nic životě důležitýho, co by si mladej člověk nemohl koupit. Něco jde hned, na něco je potřeba šetřit, ale všechno jde. Jo a tím “životně důležitýho” myslím samozřejmě i vánoční latté s perníčkem navrchu nebo třeba novej iPhone 😀

Důvod číslo 99880:

Díky Bohu za ty vynálezy! Nebo spíš…díky pane Wichterle za kontaktní čočky. Díky za očkování, antikoncepci i léky na smrtelnou mužskou nemoc rýmičku.

Důvod číslo 8066:

Je sice pozoruhodný, že i na konci roku 2019 se najdou tací, kteří si myslí, že je Země placatá. Mnohem pozoruhodnější je ale fakt, jak je maličká. Vždyť na druhým konci můžete být za pár hodin! A v Berlíně z Brna za 40 minut. Ve Východním, v Západním… nebo třeba v hipsterské kavárně u zbytků Berlínské zdi.

Důvod číslo 78:

Víte, jakej měla moje babička po vyučení plat? 1320 Kčs. A víte, kolik tehdy stály boty? 2300 Kčs. A příbory 3000 Kčs. Což o to, boty za dva platy teď existujou taky. Ale je to limitovaná edice od Manola Blahnika nebo Christiana Loubutina.
Takže zatímco moje babička musela třít bídu s nouzí, aby si za dlouhou dobu našetřila na jedny boty, já jsem si z (velmi podprůměrné) výplaty ve své první práci mohla dovolit letět na dovolenou do Dubaje. A s sebou si vzít dva páry nových bot.

Teď si tady za průměrnej plat můžeme žít jak král. A vzhledem k tomu, že průměrnej plat je v ČR 32 466, tak i za podprůměrnej. S tím, jak je teď všechno dostupný, si můžeme i z podprůměrnýho platu našetřit třeba na cestu kolem světa.

Důvod číslo 1134:

Dělat si dřív srandu ze soudruhů, nebo se snad vyjádřit proti nim? Hmm… můžete si rovnou balit pyžámko do vězení a vaše děti ať řeknou sbohem vysněné škole. Teď? Klidně si Instagram vytapetujte kolážema s Tuzemanem nebo Burešem a všechno bude v pohodě (teda kromě toho, že ti dva furt šaškujou na Hradě).

Důvod číslo 72309:

Nechutná vám UHO, nenávidíte kolínka a játra jsou hnus? Máte štěstí. Dejte si třeba avokádovej toust, veganskej burger, batátový hranolky, kokosový smoothie nebo pravou italskou pizzu.

Důvod číslo 6899:

Problémy s prokrastinací, nadváhou, nedostatkem pohybu nebo třeba s vlivem sociálních sítí na psychiku. To všechno problémy dnešní doby jsou, ne že ne. A to je blbý. Dobrý ale je, že si můžeme dovolit řešit právě takovýhle problémy, a ne mnohem horší věci.

Důvod číslo 34:

Zajímá vás, jak funguje jadernej reaktor, jak se páří nosorožci, kdy byla naposledy spatřena Lochnesská příšera, jaký počasí bude v dubnu 2070 nebo jak vypadala konstelace hvězd 5.6.1977, jestli mají tučňáci kolena, kolik je ve stověžaté Praze věží a kolik mláďat se rodí morčeti dlouhosrstému? Odpověď můžete mít dřív, než řeknete Google!

A k tomu tisíce dalších důvodů. Máme se sakra dobře a měli bychom si toho vážit. A nezapomínat na to co bylo, i když si to sami nepamatujeme. Nemůžeme pamatovat.
V tomhle je naše generace dost unikátní. Jsme první, co jsme se narodili v době, když už bylo po všem, bylo dobře. Zároveň ale od rodičů a prarodičů víme, jaký to bylo předtím. 

A tak hezky oslavme to 30. výročí. Nemusí to být hned věšení vlajek z oken. Stačí si uvědomit, co všechno máme. A na oslavu si dát moravský víno, italský prosecco nebo klidně nedobrý thajský pivo. A americkej burger. Protože můžem.

Díky, že můžem.