Vy víte, že nadšená z výletů opravdu být umím, a většina mých cestovatelských článků je plná jásaní, obdivu, úžasu. Prostě samý oooo a uuuuuu! No, tak tentokrát toho nadšení bude o trošku míň. Výlet do Jeruzaléma se mi totiž zas tak moc nelíbil. Nebo spíš – čekala jsem víc. Ale za většinu mínusů, který jsem udělila, město samo o sobě nemohlo.
Hodně udělalo už jen to, že cesta z prosluněnýho Tel Avivu plnýho palem do svatého města trvala sice jen necelou hodinu, ale rozdíl byl minimálně deset stupňů. A tak na uvítanou přistála ledová facka, která mi zas a znovu připomněla, že si neumím balit oblečení. Můj baťůžek byl totiž připraven na léto a stupně, který ukazovala předpověď na Jeruzalém, úspěšně ignoroval.
Kromě toho vypadalo tohle slavný biblický město v mých představách o něco kouzelněji, než jako rušný autobusový nádraží hned vedle obřího staveniště, kde nás vyplivnul autobus, a hned po výstupu nás začal někdo pořvávat. A taky nám hned do ruky přistál letáček, jak se stát správným Židem 😀
Místní kultura se vším všudy
Říká se, že když někde jste, měli byste se co nejvíc snažit poznat, jak žijí místní. No, tak já to beru poctivě. Většinou až moc 😀 V Dubaji jsme s Tomem slavili Ramadán (aneb zapomeň, že se v 50 stupních na veřejnosti napiješ nebo odhalíš kolena :D), a teď do Jeruzaléma jsme s Terkou dorazily přesně na začátek Šabatu, nejdůležitějšího židovského svátku. Ten začíná v pátek při západu slunce a končí v sobotu večer, kdy se objeví první hvězdy. Během Šabatu se Židé věnují rodině, modlitbám, mají předem připravenou slavnostní večeři….ale nesmí pracovat, vařit, řídit, psát, používat elektroniku nebo dokonce manipulovat s penězi.
Takže před setměním je to ve městě jako v blázinci. Všichni nakupují, spěchají, tlačí se….ale jakmile zapadne slunce, nekoupíte si až do nedělního rána ani kousek pečiva.
Ale nebojte, v Jeruzalémě to platí jen v Židovské části, která je jedna ze čtyř. Do Arménské se sice nedostanete, ale v Arabské i Křesťanské to žije a všechno je otevřené, takže hlady neumřete. Stejně jako my, co jsme nakonec našly výbornej hummus u Arabů. Tam je pusto prázdno zase jindy. Tohle mě na Jerzualému bavilo – vždycky bylo někde živo, a jinde zase největší klid, podle náboženských zvyků.
Být ve městě v čase Šabatu ale mělo něco do sebe – ke Zdi nářků jsme se dostaly přesně ve chvíli, kdy tam začínaly oslavy. Všichni byli slavnostně oblečeni (až mi to připadalo jako kostýmy z dobových filmů), zpívali, a bylo vidět, že to slaví upřímně rádi, ne jen jako povinnost.
Horší bylo to, že nám celou sobotu šíleně pršelo, ale v tenhle den nejezdila žádná hromadná doprava. Přitom by stačilo skočit na hodinku na autobus a vystoupit v poušti u Mrtvého moře, kde nebyla o sluníčko nouze.
Život v tunelech a rámy jako na letišti
Uličky starého města (které má jen 1 km čtvereční) obklopeného hradbami nejsou tak úplně uličky, ale spíš tunely. Což se v ty naše deštivé dny dost hodilo 😀 Prostor tam využili na maximum – dole je tržnice, a nahoře se bydlí. Je to jedno velký bludiště a nechápu, jak se v tom někdo vyzná. Kdybych tam nebyla s Terkou, která to tam už znala a (nepochopitelně) věděla, kudy kam, asi bych zůstala navěky někde mezi muslimskou a křesťanskou čtvrtí 😀
Když jdete k Západní zdi, přezdívané Zeď nářků, nejposvátnějšímu židovskému místu, musíte projít kontrolou a rámem jako na letišti, což se tam dá z bezpečnostních důvodů chápat.
To stejné při vstupu na Chrámovou horu (kde je ta nádherná modrá mešita se zlatou kupolí, nejkrásnější stavba ve městě). Zrovna tam se ale dostanete jen během pár hodin denně (to si zjistěte dopředu), jinak je to přístupné pouze pro Muslimy. My jsme tam vyrazily před osmou ráno a rozhodně se vyplatilo si přivstat.
Křesťanské a Židovské památky můžete navštívit kdykoliv, ale k muslimským vás pustí jen během pár hodin? No…
Nejsvatější místa nebo fronta jak na koncert Madonny?
Ať už jste věřící nebo ne, Jeruzalém je nejdůležitejším místem pro Židy i Křesťany, a Muslimové ho mají na třetím místě. To prostě fascinující je (a taky proto se tam nachází přes 1200 synagog, 160 kostelů a 70 mešit).
My jsme samozřejmě chtěly navštívit všechno, a na křesťanské památky jsem byla obzvlášť zvědavá. Přece jen, TEN příběh známe všichni.
Chrám božího hrobu nepůsobí na první pohled nijak výjimečně. Rozhodně to není ten nejkrásnější kostel, co jste kdy viděli. A přitom je to to nejsvatější místo vůbec – postaven je totiž na místě biblické Golgoty, kde byl Ježíš ukřižován a následně vstal z mrtvých. Sáhnout si tak můžete i na růžový mramor, kde údajně leželo Kristovo tělo.
Lidí tam bylo víc než před Vánocema v Olympii, a atmosféru to mělo duchovní asi jako když se po zápase Komety hrnou davy ven z Ronda. Ale těžko říct, třeba silně věřící dokáží ty davy nevnímat a soustředí se jen na to místo.
A stejné pocity jsem měla i z hrobky Panny Marie. Tam si ale dokonce uvnitř, pár metrů od hrobu, můžete koupit velmi vkusný magnet nebo sošku 😀
A cetsa Via Dolorosa, po které Ježíš nesl na zádech kříž? Tam se budete muset vyhýbat popelářským autům, pořvávajícícm trhovcům nebo skupinkám turistů ve stejných čepičkách. Jinak je to ale krásná kamenná ulička.
Další den jsme se ale do Chrámu božího hrobu zastavily znovu. Byla sobota osm ráno, a vevnitř zrovna probíhala mše. Vonělo tam kadidlo, zněl zpěv, a chrám byl plný mnichů a slavnostně oblečených věřících, a to už kouzlo opravdu mělo.
Nahoře v osm ráno, dole v 5 odpoledne 😀
Olivová hora aneb výhled na jedničku
Když odečtu těch 5790 autobusů plných turistů, které po cestě k Olivové hoře potkáte, líbilo se mi tam moc. Najdete tu největší židovský hřbitov na světě, protože Židé věří, že právě na její vrchol sestoupí mesiáš a vzkřísí všechny mrtvé po cestě do Jeruzaléma. Proto tu jeden hrob stojí údajně tolik, jako celý dům ve starém městě.
Jmenuje se to sice hora, ale pohodlně se tam projdete po chodníku a nic jako náročnej výšlap se opravdu nekoná. Místo toho dostanete výhled na celý starý město se zářící zlatou kopulí.
Bydlení pro princezny?
Protože je v Izraeli draho, i tady jsme bydlely v hostelu Stay Inn. Byl v perfektní lokalitě blízko starého města a noc pro jednu vyšla na necelých 600. Pokoje pro 8 lidí a jedna koupelna na pokoj. Princezna ve mě plakala 😀 Ne kvůli spaní – se sestrou jsme žádnou romantiku nepotřebovaly, a na patrové posteli se mi spalo krásně a navíc jsem byla tak unavená, že bych usla kdekoliv. Bylo tam čisto, pohodlná matrace, nad hlavou nabíječka a světlo, který svítilo v jakékoliv barvě jste jen chtěli. A hlavně ta nejdůležitejší věc – ZÁVĚS.
Mnohem víc mi vadila zima, obzvlášť v koupelně, která byla vždycky vymražená jak mrazák. A hlavně to, že se v hostelech nemáte kde pohodlně převléknout (kromě té mrazivé koupelny :D), poskládat si oblečení, přerovnat si věci… A taky jsem se upřímně těšila domů, až nebudu muset sdílet pokoj s divným Rusákem, co mě sledoval když jsem lezla v noční košili nahoru po schůdkách. Co ale bylo skvělý byla společenská místnost. Pohodlný křesílka a čaj jsme ocenily hlavně během večera, kdy z nebe padaly vodopády.
Výhled přímo z postele a dole fotka s názvem Párky v hostelu 😀
Když jsem městem procházela promrzlá, mokrá a v jediné mikině (bílé, kterou jsem hned první den popila půlkou kelímku kávy :D) jak největší vágus a snažila se ignorovat vlezlý trhovce, říkala jsem, že Jeruzalém mi stačil jednou a znovu už ne a ne a ne. Teď, když procházím fotky, bych klidně jela znovu. Ale musela bych mít objednaný lepší počasí 😀 Ty kamenný uličky si totiž přímo říkají o procházky v sandálkách a letních šatech!
Zlatá hodinka u hradeb starého města. Tam mi vrazil do ruky telefon mladej Korejec a já ho musela fotit v takových pózách, až jsem se za něj skoro styděla 😀
Vstup do „tunelových“ uliček.
Svaté místo aneb hrob Panny Marie.
Pohled z Olivové hory. Židé dávají na hroby místo květin kameny.
Procházka přes Via Dolorosa a vzácná chvíle bez deštníku.
Kavárna Aroma, řetězec, co nás v dešivý dny zachraňoval hned od rána.
Křesťanská část v době ranní mše.
Hummus, falafel, hummus, falafel, falafel, falafel, hummus. Tak vypadal náš jídelníček.
Kouzelný starý uličky…
Večeře v hostelu aneb pro změnu hummus 😀
Nikdy jsme nejedly v žádné luxusní restauraci, ale v obyčejných pouličních bistrech a přesto (nebo právě proto) to bylo výborný. Ale o nic levnýho nešlo ani tak, porce za 200 – 300 Kč.
A příště se podíváme do tepla. K Mrtvýmu moři!
