Nejtěžších 400 metrů v životě

Mám ráda tradice. Na Vánoce kapra se salátem, na Velikonoce mazanec, na podzim dýňový latté… a každej srpen křeče do lýtek i stehen, skoro-infarkt a pocit krve na plicích. Neboli Red Bull 400, nejtěžších 400 metrů v životě. 

Protože kromě toho, že miluju tradice, se taky pořád hrnu do šílených věcí. A to i pokaždé, když moc dobře vím, jak šílený jsou. V případě běhu do skokanskýho můstku jsem si to letos ověřila dokonce už po páté, abych si mohla být jistá že… ano, pořád to neskutečně bolí! (pokud vám už bylo 18 a nebo je vaše výchova už dávno ztracená, přečtěte si i následující větu. Pokud ne, pokračujte dalším odstavcem. Takže…pro přesnější popis: KUREVSKYMOC to bolí!)

Letos jsem ale s tímhle mým oblíbeným sebetýracím závodem nepočítala. Je doba koronová, tak jsem si ani netroufla doufat. A pro jistotu jsem samozřejmě ani neběhala do kopců, žejo. Aby to nepřišlo vniveč! Ale v červnu přišla z RedBullu skvělá zpráva. Slovenský termín se podařilo zachránit a RB400 bude. Na přípravu jsem pak měla necelé dva měsíce. Dva měsíce jsem mohla běhat do kopců, trénovat sprinty, připravovat nohy i plíce na tu zátěž. Proč jsem to neudělala ani jednou? No přece protože to bolí a na to se mám moc ráda! Všude samá sebeláska, toto tamto, poslouchejte své tělo….tak jsem to svoje tělíčko přece nemohla nutit k takovým věcem! 😀 Proto jsem, stejně jako roky minulé, usoudila, že bohatě stačí, jak dřu 4×–5× týdně na crossfitu. Jasně, angličáky a skokanskej můstek jsou něco jinýho, ale to nejdůležitější je spojuje: v obou případech chcete buď umřít bolestí, vykašlat se na to, a nebo oboje. Každopádně přípravdu v podobě popíjení Red Bullů jsem nepodcenila, zas nejsem začátečník! 

29. června: Aaaa Red Bull 400 přece jen bude! Já se tak těším! Aaaa a ještě k tomu v Tatrách! Miluju Tatry! Nebo spíš… MILUJU HALUŠKY!

3. července: Juhuu, bude závod, budou Tatry, budou halušky! Těším těším těším! 

22. července: Přesně za měsíc je to tady! Pfff to stihnu natrénovat jak nic. Od zítřka.  

8. srpna: Za 2 týdny je to tady. Tak to abych už fakt začala běhat do kopce. Od zítřka.

17. srpna: O víkendu je to tady! No tak to už nedoženu. Nevadí. Budou halušky!

20. srpna: Zítra jedeme. Sakra, co si vezmu na sebe?

20. srpna: *zabalena obří taška plná růžových věcí*

22. srpna: DOPRDELE JAK TO VYBĚHNU?!

Na Štrbské pleso do hotelu FIS (stojí tam už od 70. let, ale nebojte, pokoje nejsou dobový 😀 a navíc tam mají skvělý snídaně, takže rozhodně doporučuju) jsme přijeli až pozdě večer za tmy, proto jsem nevěděla, jakej výhled nás ráno čeká. A když jsem pak v 7 ráno otevřela oči, čekal na mě rovnou z postele moc (ne)pěknej výhled. Přímo na skokanskej můstek. Na můstek, kterej byl nějak podezřele vysokej a strmej. Bez brýlí by nebylo těžký si ho splést s rozhlednou. 

To mě dost vyděsilo. Za ten rok jsem skoro zapomněla, jak prudký to ve skutečnosti je. A teď tady na mě, skrz hotelový okno, nemilosrdně koukala drsná realita. No nic, na nervy to chtělo snídani správných fitness sportovců. To si tak jdete s talířkem naložit vločky a neslazený bílý jogurt s plátkem jablíčka… a najednou máte na talíři párky, kus klobásy, porci chleba jak pro celou horskou službu a pořádnej bazén hořčice k tomu. No nevím, kdo mi to tam dal! 

Do závodu zbývalo ještě pár hodin, tak jsme se s Tomem šli projít okolo Štrbského plesa. Takhle ráno tam bylo úplně prázdno, klid, ticho… no krása veliká. Výhledy na hory a zase na ten můstek, kterej mi prostě nechtěl dát ani chvíli klidu. Pak jsme se potkali s Verčou a její kamarádkou Andy, dali si společně opalovačku pod můstkem, nějakou tu plechovku Red Bullu a Organics limonády (a že se nám ty cukry pak hodily! :D) a já s Veru jsme pořád dokola řešily, jak moc to asi bude bolet. Což nám ale nebránilo v tom, abychom se domluvily, že ještě ten den vyrazíme na výšlap na Solisko. Závod jsme měly až ve 14:50, večeře v hotelu se podávala do 9 a v tu dobu zhruba i zapadalo slunce, takže podle našich výpočtů bylo jasný, že musíme vyrazit nejpozději ve 4.

Najednou jsme stály se šátkem přes obličej na startu, začal odpočet a s ním i tradiční zvuk tlukotu srdce. Buch buch. Kdyby to nebylo z repráků tak nahlas, všichni by slyšeli moje srdce, který mi málem vyskočilo z hrudníku.

Prvních 100 metrů bylo mírně z kopce. Což si přímo říkalo o to, abych zase udělala tu blbost, jako vždycky. Nejenom na Red Bullu, ale i na všech crossfitových závodech a vlastně v každým workoutu. Takže jsem klasicky přepálila start. Vystřelila jsem jak tryskáč (nebo jsem se tak alespoň cítila, tak mi to nechte :D), předběhla většinu holek a…. hned jak se svah začal mírně zvedat, mi došla energie. KDOBYTOČEKAL.

Zatímco ostatní holky ještě běžely po dvou (tak, jak to my lidé většinou děláme), já už jsem šla na všechny čtyři a lezla jako pavouk. Jako pavouk, kterýho někdo přetáhl bačkorou. Snažila jsem se vypnout hlavu a prostě lézt, ale myšlenek na to, že nemám šanci se vyškrábat nahoru, jsem se nemohla zbavit. Křeče do lýtek na sebe nenechaly dlouho čekat, stehna už mě dávno neposlouchaly, pocit “krve na plicích” se samozřejmě taky dostavil a dýchat jsem nemohla ještě dřív, než se objevila cedule 200 m. Cedule, která byla daleko nějak podezřeje dlouho! Vždycky jsem zabrala, ze všech sil “běžela” nahoru, zakazovala jsem si koukat… ale když jsem pak zvedla hlavu, namísto očekávanýho cíle tam pořád a pořád bylo pitomých 200 m. 

Asi u 250. metru mi došlo, že ten domluvenej výšlap byl pěkně blbej nápad. To nemám šanci zvládnout. Už teď necítím nohy, nemůžu dýchat, chce se mi zvracet, a to ještě ani zdaleka nejsem v cíli! No nedá se nic dělat, holky s Tomem to pochopí. Vždyť to není nejtěžších 400 metrů v životě jen tak pro nic za nic.

Najednou jsem u 280. metru. Slyším Toma jak křičí: “Maki pooojď! Tak dělej!” Zařvu na něj “DĚLÁM CO MŮŽU!!!!”, jednou se usměju a zamávám na fotku, ať to vypadá, že jsem to celý dala s prstem v nose a trpím dál. Zhruba v tu chvíli mě předbíhá Verča, kterou jsem měla v plánu porazit 😀 Nojo, je to holka z drsného kraje, tam mají prostě k horám blíž. Pak už se objevila moje oblíbená část – samotnej skokanskej můstek. Mostík, ako hovoria Slováci. Tam už totiž není tráva a hlína, která klouže, nemusíte se chytat drnů trávy. Místo toho tam čeká něco-jako-koberec a síť plná uzlů, po kterých se krásně leze. Teda krásně v rámci možností, žejo.

Najednou před sebou mám zjevení jak z ráje. Ceduli 50 m. Světlo na konci tunelu. 5×10 a mám to za sebou. Jen kdyby mě tak tělo poslouchalo, mohla bych dýchat a nohy dělaly, co mají. Cíl byl TAK BLÍZKO a přitom tak daleko. Jestli tohle bylo nejtěžších 400 m v životě, pak tohle bylo nejtěžších 50 m ze všech životů ve všech vesmírech a galaxiích. Sebrata jsem všechny zbytky síly… a najednou ležím na zemi. MÁM TO ZA SEBOU! Jsem nejšťastnější člověk na světě!

Hned, co jsem sebou plácla na zem jak pytel, mě organozátoři museli posunout kousek k dalším válejícím se pytlům, aby bylo místo pro další chudáky, co to ještě neměli za sebou (věřte nevěřte, poslední jsem nebyla, za mnou bylo 50 holek, předemnou 100). Opřela jsem se o zeď, lila do sebe jednu vodu za druhou a bočním viděním viděla, jak vedle mě dvě slečny zvrací do kýblů. Jak já je chápu, neměla jsem k tomu taky daleko. Po několika minutách jsem se dokázala zvednout, i když výhled jsem si stále ještě užít nemohla. Viděla jsem z okýnek, že tam je “něco pěknýho”, ale všechna moje enegrie směřovala ke dvěma cílům: nepozvracet se a neomdlít.

Společně s Veru (která mimochodem vůbec nevypadala, jako by běžela stejnej závod) jsme sešly schody, s radostí převzaly medaile…a zjistily, že na sprchu a rychlou svačinu máme půl hodiny, než budeme muset vyrazit na náš plánovanej výšlap. Myšlenky na to, že bych nešla, samozřejmě zůstaly někde na můstku. Když už jsem v Tatrách, musím si přece užít i výhledy.

Moc jsem tomu (=nám) nevěřila, ale ve 4 jsme opravdu všichni stáli před hotelem. Přidali se k nám i Verčini kamarádi Honza a Honza, kteří za sebou měli stejnej závod. Cíl byl jasnej. Vylézt na vrchol a stihnout večeři. Večeři, na které prý budou i halušky! Podle intenretu i ukazatelů to od Štrbského plesa na Predné Solisko mělo trvat 2,5 hodiny, což nám vycházelo tak tak. Proto jsme nasadili rychlejší tempo, zbytečný zastávky byly zakázány (ano, i ta moje na pitíčko :D) a na lítost nebyl čas. Jestli jsem si během závodu sáhla na dno, tady jsem si sáhla ještě kousíček pod. A to minimálně třikrát. Moje nohy začaly protestovat, energie ze všech těch Red Bullů byla dávno pryč a pod vrcholem na nás nečekala cesta, ale spíš obří schody v podobě vysokých kamenů, kdy musíte zvedat nohy někam k pasu. Ideální, pokud máte stehna na kaši. Strašně jsem trpěla, ale jedna věc mě držela nad vodou – vidina talíře plnýho halušek. Pro halušky cokoliv. Ty halušky musím stihnout!

Když jsem si po hodině a půl (což bylo o hodinu dřív, než říkaly ty internety) sáhla na kříž na vrcholku, všechno to utrpení za to 69779x stálo. Proto odtud taky máme tolik fotek, když už to dalo tak zabrat 😀 A Smedný Mnich v chatě pod Soliskom? Radler nikdy nechutnal líp! Hned jsem milovala hory, milovala výšlapy, milovala turistiku. A hned jsem začala spřádat plány, že CO NEJDŘÍV musíme zase do hor. Tom moje nadšení ale nesdílel (a to neběžel závod, takže na stěžování neměl právo!), a jeho nenávist k horám podle mě zmizela teprve předevčírem 😀 Ale to půjde, jako správná holka vždycky dosáhnu svýho, takže jedna věc je jistá – brzo jsme v Tatrách zas.

Konec dobrý, všechno dobré? Skoro. Do hotelu jsme dorazili už o půl 7, takže obavy o večeři byly zbytečný. Vždyť se teprve začala podávat! Ale jako motivace fungovala skvěle. Nebýt strachu o večeři, lezeme na to Solisko ještě teď. Ale mělo to jeden háček. Co háček, obří hák. Ještě teď se mi to těžce píše, jak moc to bolí. Ještě teď je ta vzpomínka moc bolestivá. Moc čerstvá. Posaďte se na židli, něčeho se chyťte, protože vám musím říct, co se stalo. A to sice, že v našem hotelu bylo na večeři všechno možný, plný švédský stoly, ale… NEBYLY HALUŠKY!

Takže tak. Nebýté té haluškové zrady, napíšu, že to byl nej nej nej nejlepší den roku. Ale takhle byl prostě jen fajn 😀