článek vznikl ve spolupráci s pojišťovnou Direct
Miluju poznávání nových míst, ale ráda se taky vracím tam, kde mi bylo hezky. Některý místa jsou totiž tak krásný, že se nechci smířit s tím, že bych je viděla jen jednou.
A teď mám další takový. Maroko.
Láska na druhej pohled
I když ze začátku to ani zdaleka nevypadalo, že by to měla být taková láska. Už delší dobu jsem chtěla navštívit Maroko, ale do Marrakéše zrovna nelítaly přímý lety. Narazila jsem ale na letenky do Agadiru. „Hmmm, z jedné strany poušť, z druhé oceán, to zní dobře!“. Letenky letěly rovnou do košíku a já jsem se začala těsit, jak si tam splním další ze svých snů – surfování. Háček nastal až ve chvíli, kdy jsem začala hledat inspiraci, kam se v Agadiru podívat. Kromě souku El Had a pevnosti Oufella byly totiž všechny tipy mimo město. Což z Agadiru najednou nedělalo zrovna vysněnou destinaci plnou zajímavostí 😀
Podruhé jsem začala pochybovat na vídeňským letišti, když se před naším gatem začali shromažďovat takoví ti typičtí čeští a slovenští dovolenkáři. Havajský košile rozepnutý na tři knoflíčky, zlatý řetězy, v krvi už před odletem dvě promile a buranský vtípky, o kterých si mysleli, že jim nikdo nerozumí. „Sakra, s těmahle lidma máme stejnej vkus na výběr dovolenkové destinace?!”.
Že to ale bude dobrý jsem věděla hned, jakmile jsem vystoupila z letadla. Vzduchem se nesla orientální vůně (fakt nekecám, podle mě tam něco rozprašujou! :D), moje nohy se poprvé postavily na africkej kontinent a všechno bylo přesně takový, jaký jsem si představovala. Od ornamentů a barevných kachliček zdobících letiště až po ruch před ním. Třešničkou na dortu pak byl náš taxík v podobě starýho rozvrzanýho mercedesu.
Better safe than sorry
Co si nikdy nezapomenout vzít na cesty? Kromě pasu, telefonu a nabíječky rozhodně taky cestovní pojištění! My jsme měli v rámci spolupráce cestovko od Directu. Maroko jakožto oblíbená destinace spadá do stejné kategorie jako Evropa, takže pojištění seženete za dobrou cenu. V aplikaci ho zařídíte na pár kliknutí, klidně až před nástupem do letadla nebo hned po příletu, nemusíte s sebou tahat žádný papíry, protože všechny dokumenty máte v appce, a asistence vám bude k dispozici ve dne v noci. Kdykoliv si taky můžete přikoupit připojištění třeba na rizikové sporty, což jsme udělali hned další den před surfováním.
S mým kódem BZL150 navíc získáte na cestovko 150 Kč slevu (platí v aplikaci do 31.8.), což se hodí. Alespoň ušetříte třeba na aperol na pláži! 🙂
Poprvé ve vlnách
Ještě před odletem jsem nám koupila jednodenní školu surfu pro začátečníky. Ráno jsme si dali snídani u hotelovýho bazénu (kde mě okradl pták o vanilkovýho šneka, můj oblíbenej zážtek! :D) a pak už jsme měli odvoz na pláž několik kilometrů za Agadirem, kde jsme se potkali s naší surfovací skupinkou. Byli to lidi z celýho světa, co byli na týdenním surf campu. Přiřadili nás k nim, a všichni nás okamžitě vzali mezi sebe.
Dostala jsem neopren, kterej jsem si okamžitě oblíkla obráceně, a ten největší pěnovej surf. Instruktor mi vysvětlil, co a jak, chvíli jsem na souši trénovala „paddle, paddle, paddle“ a učila se, jak si stoupnout. Pak už mě pustil do vln. Teda do pěny. Tam se stalo to, v co jsem snad ani nedoufala, a rozhodně ne hned na začátku. Postavila jsem se. Poprvé, podruhé i po dvacáté. A měla z toho tak obří radost, že jsem úplně zapomněla, jak mi vždycky vadilo mít vodu v nose. V tu chvíli jsem věděla, že tohle je to, co chci dělat. Tohle se chci naučit. A jednou jezdit jak velká holka! A přesně v tu chvíli jsem taky věděla, že se musím do Maroka vrátit na delší dobu.
Po surfování jsme si šli v malé rybářské vesničce sednout na kafe s ostatníma lidma z kurzu. Jedna Britka si všimla mýho tetování z Camina a ptala se na moji cestu, tak jsem hned byla ve svým živlu, že o tom mám zas komu povídat 😀 Bavili jsme se taky o tom, že máme (na rozdíl od nich) hotel v Agadiru, kde to ale za moc nestojí, a radši bychom taky bydleli jinde, kde je to víc autentický. Třeba právě v surfařským ráji, v Taghazoutu, odkud všichni přijeli. My jsme ale měli v rámci našeho voucheru odvoz zpět do Agadiru, odkud jsme se pak plánovali sami dopravit do Taghazoutu a hezky to tam prozkoumat.
A v tom nám jeden z instruktorů nabídl, že se klidně můžeme svézt s ostatníma zdarma do Taghazoutu, ať nemusíme jezdit sem a tam. Že tam stejně mají cestu do hostelu a rádi nás vezmou s sebou.
Surfařský království jménem Taghazout
Na rozdíl od Agadiru plnýho hotelových resortů byl Taghazout přesně takový Maroko, jako jsem chtěla vidět. Trochu špinavý, hodně chaotický a ještě víc barevný. Je to rybářská vesnička, která je teď plná surfařských hostelů, stylových podniků a kaváren. Všichni jsou opálení, usměvaví a má to tam neskutečnej vibe.
Procházeli jsme si úzký uličky, fotila jsem každej z těch barevných domků a v restauraci Windy Bay přímo nad pláží jsme si dali tradiční marocký jídlo tajine. Pak jsme odpočívali na pláži, prochodili Taghazout skrz na skrz (což není na dlouho, je opravdu maličkej) a všimli si, že na kopec nad vesnicí vede cesta. Tak jsme tam samozřejmě hned vylezli, přece si nenecháme ujít výhledy. Nahoře jsme objevili skate park, kde jsme dlouho pozorovali skejťáky, a užívali si atmosféru i západ slunce. A v tom mi přišla zpráva od našeho instruktora surfu, že nás zvou na večeři do jejich hostelu Surf Coast Morocco. A protože se marockej kus-kus neodmítá, samozřejmě jsme šli. Nejen, že jsme se tak znovu potkali se všema, co jsme znali z kurzu, ale hlavně jsme se dostali na tu nejkrásnější terasu v Taghazoutu. Okamžitě bylo jasný, že přesně tady budeme bydlet, až se do Maroka vrátíme (spoiler alert: bude to už v září :D).
Poprvé na čtyřkolce
Aby těch poprvé nebylo málo, na další den jsme vyrazili na výlet na čtyřkolkách v poušti. Tom měl týden před odletem narozeniny, tak jsem mu koupila tenhle zážitek jako dárek. Bohužel nebo bohudíky to znamenalo, že budu i já řídit svoji vlastní čtyřkolku. A jak už možná víte, nejsem zrovna řidič roku a za volantem jsem neseděla 10 let 😀
Ráno nás vyzvedl řidič u hotelu, postupně jsme po Agadiru posbírali další účastníky zájezdu, a vyrazili zhruba půl hodiny za město, do malé vesničky v poušti. Tam jsme dostali helmy a posadili se na čtyřkolky. Jediný vysvětlení, co jsem dostala, bylo „this is gas, this is stop“, a hurá na marockou silnici!
Nasadila jsem odhodlanej výraz, přidala plyn… a okamžitě skončila ve sloupu 😀 A to mýmu řidičskýmu seběvědomí rozhodně moc prospělo. Když mi čtyřkolku vytáhli, jeden z kluků z půjčovny si radši sedl za mě, kdybych ještě potřebovala pomoc. Což jsem ještě párkrát potřebovala, polovina celýho výletu pro mě byl boj o přežití se strachem v očích 😀
Poušť ale byla nádherná. Až mě mrzelo, že si nemůžu výhledy užít naplno, protože jsem neustále bojovala s tím, aby mi čtyřkolka nezahýbala do strany. Zvláštní, že ostatním se to nedělo 😀 Po hodině jízdy jsme zastavili u kouzelných modrých domečků nad útesem, dostali sušenky a sladkej marockej čaj, a od té doby už jsem jela jako drak. Alespoň v mých očích 😀 Toma jsem celou dobu neviděla, což znamenalo, že si to užil na maximum. A trochu jiným tempem. Ale teď bych si to moc ráda znovu projela i já! (a doteď se divím, že jsem nemusela vyižít to pojištění od Directu 😀
Agadir, no city!
Po čtyřkolkách jsme znovu vyrazili do Taghazoutu (taxíkem to trvá cca 30 minut a vyjde to na 120 dirhamů – odněkud jezdí i autobus, ale ten jsme nenašli), ale zbyl nám čas i na Agadir. Město nemá dlouhou historii, protože v roce 1960 bylo celé zničeno zemětřesením a následnou tsunami. Postupně bylo postaveno znovu, teď už převážně jako dovolenkový letovisko plný hotelových resortů. Proto není ani ideální na procházky, protože tam (kromě krásné a dlouhé plážové promenády) často chybí chodníky a kolikrát jdete celou věčnost, než obejdete jeden resort. Jak říkal náš řidič taxíku „Agadir no city! Taghazout better!“. My jsme si zašli alespoň na tržnici El Had a užili si procházky po pláži. Kdybychom měli víc času, vylezli bychom i na pevnost na kopci nad městem, nebo navštívili Medinu, kde je vystavěná berberská vesnice tak, jako vypadala kdysi.
A i když bych jen Agadir sám o sobě jako hlavní cíl nedoporučila, je to perfektní místo, odkud vyrážet na výlety. A lítá to tam přímo z Vídně! My jsme bydleli v hotelu La Suite, kde noc pro oba vyšla celkem na tisícovku. Byly to takový divoký devadesátky, ale v ceně byla snídaně a lokalita u pláže byla skvělá.
V Maroku jsme strávili celkem 40 hodin, což rozhodně nebylo dost. Bohatě to ale stačilo na to, abychom se do něj zamilovali.
Ale teď už je čas na fotky! 🙂
