STĚHOVÁNÍ aneb lepší je vyhořet?

Říká se, že lepší je vyhořet, než se stěhovat. No… s tím já tak úplně souhlasit nemůžu. A to nejen proto, že ničeho se nebojím víc, než ohně (no dobře, ještě hadů, daňovýho přiznání, půdy na chalupě a telefonování cizím lidem). Stěhování vůbec není zlý, pokud se teda stěhujete dobrovolně. I na tom procesu se totiž dá najít spousta dobrýho. Třeba…

1) Donutí vás to pořádně protřídit a vyházet věci co nepotřebujete. Dokonce musíte sáhnout i do takové té krabice za krabicí na dně skříně, plné nabíječek k telefonům, co už 9 let nemáte, krémů do solárka, kam nechodíte a 688 kabelů od bůhvíčeho. A taky plné spousty dalších věcí z kategorie „co kdyby náhodou“ nebo „ale tak… třeba jednou“.

2) Nejen že vytřídíte spoustu oblečení (zdravím do Armády Spásy a omlouvám se, jestli moje šaty s flitrama nevyužijete!), ale taky už si jen tak nějakej novej kousek nekoupíte. Protože jakmile se jednou musíte přehrabovat hromadou nevkusných topů, co jste si roku 2015 koupili v New Yorkeru a k tomu házet do pytle několik žmolkovaných svetrů „protože byly v akci“, dá to velkou facku vašemu svědomí.

3) Věta „vždyť se stěhujeme“ se dá použít na všechno. Nemusíte uklízet, protože to už nemá cenu. Vždyť se stěhujeme. Nemusíte…ehm teda nemůžete vařit. Vždyť se stěhujeme, nádobí už je zabalený. Můžete klidně nosit týden stejnej outfit. Vždyť se stěhujeme, tak co.

4) Několikrát do týdne si budete pochutnávat na hotdogu a kuličkách v IKEA. Nedá se nic dělat, při stěhování se tam přece musí jezdit často. A navíc nemůžete vařit, žejo.

5) Trávit hodiny na Pinterestu, stárnkách IKEA, Jysku a Instagramu není flákání, ale nutná součást stěhování. Sbírat inspiraci je potřeba. Vždyť se stěhujeme.

6) Pizza a víno? To si MUSÍTE dát, když se loučíte se starým bytem. A když slavíte první noc v tom novým. A taky několikrát během celýho procesu stěhování. Na nervy. To stěhování je prý strašnej stres, říkají všichni. Tak pro jistotu a preventivně, žejo.
P.S. Pizza se jí přímo z krabice. Víno ideálně lepší, než z krabice.

Jak už tomu tak bývá, i u nás trvala rekonstrukce bytu zhruba o 4 měsíce dýl, než jsme si mysleli. Ale shit happens, bezdomovci z nás nebyli a říká se, že těšení je vždycky nejlepší.
A kam a proč že jsme se stěhovali? Náš starej byt byl sice rozlohou skoro stejně velkej, nebo spíš malej, ale byla to jen jedna místnost plus kuchyň. Opravdu historická dobová kuchyň, ve které by se daly natáčet Pelíšky, Četnický humoresky i Goodbye, Lenin. A žít jen v jedné místnosti už nám přestávalo vyhovovat (když jsme se pohádali, musela jsem trucovat v koupelně :D), v té rozpadající se retro kuchyni jsem odmítala vařit, a navíc jsme dostali možnost jít do vlastního. A s balkonem. A navíc v domě, kde bydlel můj dědeček. V domě, kde jsem poprvé viděla Ježíška!

Proto vám neporadím, kde si vzít nejlepší hypotéku ani jaký RPSN je nejnižší na trhu (a kdybych donedávna nepracovala v Home Creditu, neměla bych ani ponětí, co to znamená :D). Za tenhle byt totiž vděčíme mojí rodině, zdědili/dostali jsme ho. A jelikož patřím (nějakým omylem, beztak mě vyměnili v porodnici) do stavařské rodiny, taťka zná šikovný dělníky a řemeslníky, kteří nám byt zrekonstruovali od podlahy až ke stropu, a sestra architektka zase pomohla s praktickýma věčma. A já? Já jsem jen vybrala ledničku podle přísných kritérií „aby byla hezká“ a prosadila si svou betonovou stěrku, která v kuchyni být prostě musela.

Od prvotního vyklízení starýho bytu po finální mytí oken uplynulo asi půl roku a zádrhelů s rekonstrukcí bylo víc. Jednou jsme museli čekat na kachličky do koupelny, pak si zase podlahář zlomil nohu, pak neměl kdo namontovat kuchyni na míru… Ale nám za zadkem nehořelo, stále jsme bydleli v našem původním bytě. A hlavně – já jsem byla ráda, že to nemusím řešit. Že montování kuchyně, broušení parket ani dělání koupělny není na mě. Pro dobro všech, samozřejmě 😀

Každopádně při každým stěhování a rekonstukci bylo potřeba udělat pár rozhodnutí. V našem případě to bylo..

1) Bourat nebo nebourat?
Původně byl v bytě obývák a kuchyň zvlášť, s mini pidi chodbičkou mezi nima. Jak a jestli to vybourat bylo téma na dlouhý vášnivý debaty pro celou rodinu. Samozřejmě nechyběly argumenty že když to propojíme, bude obývák plnej vůně/smradu z kuchyně. A nebo že bude vaření rušit u televize. No… vzhledem k tomu, že televizi nemáme a můj kuskus je většinu času (bohužel) bez chuti i bez zápachu, rozhodli jsme se pro varinatu „vybourat“. A bylo to skvělý rozhodnutí. Prostor se zvětšil, prosvětlil…a cesta ze sedačky pro vychlazený prosecco je bez překážek.

2) Sprchovej kout nebo vana?
Opět debaty jak o Brexitu. I když tady byl vítěz jasnej skoro předem. Vzhledem k tomu, jak často jsme si napouštěli vanu (zhruba 0,7x do roka), nebylo co řešit. Navíc je mnohem pohodlnější umývat pejskům nožky ve sprcháči, než je vysazovat do vany. Já vím, já vím, na crossfitu zvedám mnohem těžší činky, ale… ten 16kilovej buldoček se sakra pronese!
Původně jsem toužila po koupelnových kachličkách se vzorem jako na domech v Lisabonu (kde jsem nebyla :D). Nic, co by perfektně odpovídalo mým portugalským představám jsem ale nenašla. A tak jsem dala na svou moudrou sestru, která nám do sprcháče navrhla obklad s nadčasovým geometrickým vzorem, kterej má snad i nějaký známý pojmenování. Tomu já nerozumím, ale vypadá to pěkně, tak jsem spokojená 😀

3) Parkety nebo parkety?
Mít v bytě krásný parkety a zakrýt je kobercem? Hahaha. Haha. Ne.
To by bye největší hřích, kterýho bychom se mohli dopustit. Proto bylo jasný, že parkety necháme vybrousit a nalakovat, a 678x denně si pak říkat, že nic hezčího, než dřevo neexistuje.

4) Barva kachliček v kuchyni: žádná
O tom, jak by měla vypadat ideální kuchyně jsem měla jasno mnohem dřív, než jsem vůbec tušila, že se budeme stěhovat. Bílej nábytek a betonová stěrka! Pánové, kteří nám kuchyni (na míru) dělali se na to moc netvářili, stěrku dělali s velkým odporem a obavama úplně poprvé, ale výsledek se povedl nad očekávání všech. A tak si teď při každým vaření čaje i těstovin říkám, jak skvělá volba to byla.
A praktické okénko: stěrka má lesklej nátěr, proto se snadno omývá. Prostě jako kachličky.

5) Přísná kritéria pro výběr ledničky
Vysněnou ledničku jsem měla v hlavě ještě dýl, než kuchyni. O retro ledničce jsem totiž snila snad několik let. O barevné. Červené nebo mátové. Ale mátová zrovna nebyla v nabídce (a nebo měla nahoře mrazák, což jsme nechtěli) a červená by nás moc omezovala ve volbě doplňků do obýváku, když už to máme propojený. A tak nakonec padla volba na krémovou retro krásku značky Amica, která byla navíc za stejnou cenu, jak obyčejný nudný lednice.
Na Instagramu mi přišel dotaz, jestli jsme s ledničkou spokojeni. No, odborník nejsem, ale kritéria mám velmi přísná: musí být krásná a víno musí být studený! A protože to splňuje, můžu říct: ano jsme. A velice 😀

P.S. A příště to bude už přímo o tom, jak teď bydlíme. Místnost po místnosti, polštář po polštáři.

P.S.2 Během psaní článku jsem se nedokázala rozhodnout, jestli je správně kuchyň nebo kuchyně. Proto jsem demokraticky nechala obě varianty. Fakt se divím, že mně za to psaní někdo vůbec platí 😀