Ty materiální sny…

… každej je máme. A kdo tvrdí, že ne, ještě teď tajně touží po svítících botách nebo tamagoči, co mu rodiče v dětství nekoupili.

„Co byste si koupili, kdybyste vyhráli v loterii 100 tisíc?“ „Čím byste si udělali radost, kdyby vám šéf dal úplně nečekanou odměnu 50 tisíc?” „A co za takovej milion?”
Moje oblíbený otázky pro rozvíření fantazie i debaty (už jsem říkala, že mi small talk fakt nejde? :D). A aby si nikdo nechtěl hrát na Matku Terezu ani Elona Muska, vždycky ještě dodám povinný “něco pro sebe, něco materiálního, něco nepraktickýho!”.

Vždycky se ale samozřejmě najde nějakej světec, co vám bude s opovržením tvrdit „pffff, nejsem tak povrchní, aby mi záleželo na materiálních věcech”. Ok, věřím že tvoje hodnoty jsou svatější než v indickým ašramu, ale i tak by se ti hodila nová jógamatka a bambusový spodky, ne? A vůbec, jak se vylučuje dobrý srdce a laskavá povaha s drahou kabelkou?

Moje odpověď na tu padesáti, stotisícovou i milionovou otázku (pravda, nevzpomínám si, že by se na ni někdy někdo ptal mě, ale to mi v povídání nebránilo, že :D) vždycky byla jasná: „Vespa! Červená Vespa! Taková ta, jak s ní jezdí elegantní Italky! Uličky uprostřed malýho italskýho městečka, na sobě šaty, vítr ve vlasech a čerstvý bagety v košíku!“
Jasně, když by to byl ten milion, dokázala bych fantazírovat i víc. Přihodila bych třeba trenčkot Burberry, nějakou krásnou kabelku, nový Metcony na Crossfit, tu růžovou Nike podprdu, co obdivuju už několik měsíců, parfém Prada Candy, co voní jako cukrová vata, bílý Conversky, Levis džíny, Mini Coopera nebo naopak obřího Land Rovera (i když na ten million jsem možná z levnýho kraje :D).
Vespa ale vždycky na seznamu materiálních snů vedla na plné čáře. Na dovolených jsem si Vespy fotila, s nima se fotila a představovala si, jak skvělý to asi musí být, když ráno nasednete a jedete pro tu křupavoučkou bagetu k snídani.

Vždycky to byl sen, ale takovej vzdálenej. Vždycky bylo něco důležitějšího, co zrovna bylo potřeba (je tohle dospělost?) a letenky vždycky měly a mít budou přednost před věcma, ať už jsou jakkoliv krásný (a červený, naleštěný…).

Zlom přišel, když jsem si všimla, že stejně starý….teda MLADÝ kamarádky i holky v okolí začínají šílet ze 30. narozenin. Jako by snad měla končit sranda. Jako by najednou mělo být všechno už jenom vážný, mládí v hajzlu, děcko na krku, obličej vrásčitej jak Baba Jaga…
Tak jsem si řekla, že takhle teda ne. Že pro mě 30. narozeniny nebudou něco, čeho bych se měla bát, ale naopak něco, na co se budu těšit. A když už, tak pořádně. A že jsou to takový významný kulatiny, splním si na ně jeden ze svých 2 největších snů! Pořídím si Vespu, nebo konečně poletím do New Yorku! (a ten krém proti vráskám teda taky přihodím, no). A protože jsem to myslela fakt vážně, hned jsem z výplaty odložila do pomyslné Vespa/New York obálky první bankovku.

Myslím, že rodiče ani Tom mi nevěřili, nebo spíš doufali, že to s tou Vespou nemyslím vážně. Přece jen jsem naposledy řídila auto před 8 lety. A že to bylo hodně, hodně špatný řízení.

Pak se ale semlelo víc věcí dohromady a Vespa v naší garáži najednou stojí ještě dřív, než jsem na dortu sfoukla 29 svíček.
Tom získal novou práci v centru města, ale po roce dojíždění autem do práce se nechtěl smířit s cestováním mastnou tyčí. A tak přišel s tím, že by se mu/nám na ty cesty městem hodil skútr. A už když kupovat skútr, tak proč rovnou ne Vespu?
Koronavirus pro změnu zařídil, že poprvé po 3 letech nebude květen ve znamení cest, jako obvykle. Před 3 lety jsme letěli do Dubaje (teď zním jako fancy panička, ale ve skutečnosti jsme tam letěli s pár korunama v kapse na nedostavěný letiště pro cargo :D), o rok později do Thajska a loňskej rok patřil Vietnamu. Letos byla ve hře Srí Lanka nebo moje vysněná Kambodža, ale koronavirus řekl “TRHNĚTE SI, NIC NEBUDE!”.
Jenže peníze na dalekou cestu jsme měli našetřený (a než se hranice otevřou, našetříme znovu), korona-smutek bylo potřeba utišit, žijeme len raz, sny jsou od toho, aby se plnily, peníze budou, my nebudem…a tak jsme oba rozbili prasátko (neplést s Albusem!) a po několika týdnech intenzivního hledání si z druhé ruky dohromady koupili tuhle červenou krásku.

U nás doma to probíhalo zhruba takhle:
Já: „Hádejte, co jsme si s Tomem pořídili? Je to něco, co jsem strašně dlouho chtěla a pořád o tom mluvila!”
Taťka: „Ježiši! Dalšího mopse?!”
„Proboha! Kočku?!”
Mamka: „To snad ne! HADA?” (tohle nechápu, vždyť já hady nenávidím a štítím se i slepýše :D)
Taťka: „Neříkej, že Vespu!”
…
„To už by byl snad lepší ten druhej mops, když si vzpomenu na tvoje řízení.”

Takže tak. Seznamte se s Karkulkou♥
A o tom, jak řídím, třeba příště.