Útesy Seven Sisters, Eastbourne a jedno odpoledne v Brightonu

Utekla jsem dešti a sedla si do malýho červenýho Fiatu 500, mýho vysněnýho autíčka. Otevřela jsem si malý čedarový brambůrky, který si tam kupuju vždycky, a v rádiu zrovna začali hrát Beatles. V tu chvíli jsem byla tam, kde mi bylo nejlíp –⁠ v mé milované Anglii. V zemi, do které mě to pořád táhne, přestože jinak nemám ráda déšť, zimu nesu těžce a jsem spíš typ na italský„La dolce Vita”, než na britský mrholení, šero a podivou kuchyni.

No…asi chemie.

A tím myslím svou lásku k Británii, ne ty čedarový brambůrky.

I když…

Výlet do Londýna, kterej se nestal

Tenhle výlet byl celej úplně jinej, než bylo myšleno původně. Napřed jsem totiž plánovala letět sama na lowcost výlet do Londýna. Jen tak. Protože proč ne. Protože skvělý letenky z Brna. Když jsem o tom ale řekla Tomovi, chtěl se přidat taky. A tak jsem místo levnýho spaní v hostelu pro jednoho hledala alespoň-v-rámci-možností-pěknej pokoj pro dva. A to už rozhodně lowcost nebylo. A už vůbec ne pěkný. Dva večery jsem strávila hledáním ubytování na Bookingu, než mě ty příšerný ceny za hnusný, plesnivý pokoje tak naštvaly, že jsem skoro ztratila chuť do Londýna vyrazit. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že do Londýna vlastně vůbec nemusíme. Že to jde jinak. Že v Anglii je místo, který si už dlouho přeju vidět mnohem víc…

Útesy Seven Sisters.

A tak se z lowcost sólo výletu do Londýna stala dražší cesta ve dvou. A úplně jinam. Ale rozhodně to stálo za každou bankovku s Královnou!

Letěli jsme z Brna na London Stansted, a to v úplně perfektní dobu. Tam po práci, o půl šesté večer. Zpátky v neděli odpoledne. Takže sen pro všechny, co chtějí cestovat, ale nemají dovolené nazbyt (= pro mě!). Na tohle totiž nepadla ani hodina.

S volantem na druhé straně do Eastbourne

Přímo na letišti jsme si půjčili auto, který jsme měli zamluvený přes půjčovnu Europcar. Ta jako jediná půjčuje i bez kreditní karty (kterou nemáme). Stačí karta debetní plus finanční záloha v řádu několika tisíc, kterou vám dočasně strhnou. My jsme si zamluvili to nejlevnější a nejmenší, což bylo k mé radosti zároveň i to, co jsem si přála nejvíc – rozkošnej Fiat 500. Pro mě radost, pro Toma ta největší výzva. Byla to totiž úplně první zkušenost s půjčením auta v zahraničí, řízení novýho auta za tmy, v dešti, v novým prostředí. A hlavně… s řízením na druhé straně. Zvládl to ale na jedničku s hvězdičkou, deset bodů pro Nebelvír a zlatýho bludišťáka k tomu, a tak jsme po hodině a půl vystoupili před naším hotelem v Eastbourne. Ve městě, o kterým jsem ještě před pár dny před naší dovolenou neměla ani tušení. Chtěla jsem vidět Brighton, ale pří hledání ubytování jsem narazila na město hned vedle, kde bylo bydlení levnější, než právě v Brigtonu, kterej se často označuje jako nejdražší město Anglie. 

Eastbourne se ukázal jako skvělá volba. Přímo u moře, s krásným molem i dlouhou promenádou, s barevnýma domečkama u vody a navíc byl dokonce blíž od těch slavných útesů, než Brighton. 

Bydleli jsme v hotelu Shore View, jehož název rozhodně nelhal. Nebyl to samozřejmě žádnej designovej skvost, ale bylo nám tam dobře a lokalita nemohla být lepší. Stejně jako ty čerstvý, ještě teplý croissanty k snídani, u které jsme se potkávali jen s pár britskýma důchodcema. Jak jsem vypozorovala, v březnu do těchto končin nikdo jinej ani nejezdí.

Ráno jsme se pořádně najedli a dali si čaj s mlíkem, u kterýho jsem se stále nevím, jestli ho vždycky piju, protože mi chutná, nebo protože Anglie, a vyrazili na procházku po Eastbourne. Město má zase úplně jinou atmosféru, než můj milovanej Edinburgh nebo Londýn, architektura se liší, ale stále je velmi anglická. Protože předpověď hlásila déšť (kdo by to v Anglii čekal), vydali jsme se do Primarku pro pláštěnky. Ty jsme nesehnali, ale zase máme parádní deštníky a já i kšiltovku za 3 Libry, ve které vypadám jako Joe z You.

Seven Sisters

Po procházce jsme nasedli do našeho mini pidi autíčka, a vyrazili na nedaleký útesy Seven Sisters. Pěšky by to bylo 8 km, což bychom za normálních okolností rádi šli, ale měli jsme jen jeden den a chtěli stihnout i Brighton. Cesta byla nádherná, jako z encyklopedie na stránce o anglickém venkově. Všude ovečky, spousta zelené a výhledy na útesy, u kterých bylo možno zaparkovat a užít si je tak na maximum. My jsme zajeli na parkoviště u Birling Gap, kde je malá restaurace a ty nejkrásnější výhledy na útesy, který byly ještě úchvatnější, než jsem čekala. Stačil jeden pohled a okamžitě jsem měla další položku na svůj seznam oblíbených míst!

Seběhli jsme dolů na pláž, užili si pohled na Seven Sisters ze všech stran a dali si pár kilometrovou procházku k největšímu z útesů –⁠ k Beachy Head, u kterýho je i nádhernej maják jako z pohlednice. 

Pak už jsme s naším Fiatkem vyrazili na půlhodinovou cestu do Brightonu. Ten jsem si přála vidět už dlouho a byla jsem si jistá, že si ho zamiluju. Což se splnilo. Jinak to ani nešlo –⁠ vždyť tohle město má všechno! Pláž, ikonický molo, typickou britskou architekturu, double deckery, spousta roztomilých podniků. A taky fish and chips!

Vítejte v Brightonu

Měli jsme jen pár hodin, takže podrobnej soupis památek pro vás nemám. To ale stejně není potřeba, nejlepší je se jen tak procházet, užívat si tu atmosféru a dýchat slanej mořskej vzduch. A navštívit slavný molo, kde je zábavní park a spousta stánků s fish and chips, cukrovou vatou a zmrzlinou, kterou si místní dávají, i když se klepou zimou. S ledovou tříští v druhé ruce. 

Prošli jsme si kouzelný úzký uličky The Lanes, ve kterých jsem podle Tripadvisoru vybrala i rozomilou čajovnu/kavárničku That Little Tea Shop in the Lanes, kde jsme si dali čaj (skoro o páté!) s mlíkem a scones. Ty byly sice průměrný a rozhodně neměly na ty v Edinburghu, ale útulný prostředí i extra milý slečny servírky to bohatě vynahradily.

Pak už jsme se jen procházeli centrem, kde kromě všech těch krásných uliček stojí za zmínku i Royal Pavilion, kterej vypadá, jako by ho Britové čmajzli někde v Indii. Až do roku 1845 byl oblíbeným sídlem Královské rodiny, ale se stoupající popularitou Brightonu klesalo soukromí natolik, až se Královna Viktorie rozhodla, že už tam jezdit nebude. A tak tam teď můžete jít na prohlídku nebo na výstavu, obdivovat interiéry i nejrůznější umělecký díla.

Nudné praktické informace

• Letenky z Brna do Londýna jsem našla přes azair.cz a koupila je přímo u Ryanairu za 1000 Kč pro jednoho. 
• Přímo na letišti jsme si vyzvedli auto zamluvené přes Europcar. Na 3 dny stálo okolo 4500 plus pojištění. Doporučuju tu nejvyšší variantu, kde za případnou nehodu/poškození/cokoliv neplatíte ani Cent. Žádnou spoluúčast. To se nám potvrdilo ve chvíli, kdy na dálnici od náklaďáku odletěl kámen a rozbil nám čelní sklo. S půjčovnou jsme byli moc spokojení, všechno proběhlo hladce a rozhodně doporučuju.
• Bydleli jsme v Eastbourne v hotelu Shore View, kde jsme za 2 noci pro 2 platili celkem 3500 Kč. Včetně snídaně.
• Na útesy můžete jít pěšky, nebo zajet na jedno z mnoha parkovišť. Já doporučuju Birling Gap a odtamtud na procházku k Beachy Head.
• V Brightonu jsme měli výborný a O B Ř Í fish and chips přímo na Pieru, a čaj se scones v roztomilé That Little Teashop in the Lanes.

Plus pár (ne-úplně-fun)factů z Instagramu:

🔹 Ze všech britských pobřežních měst to během 2. světové války právě Eastbourne schytal nejhůř – na město spadlo přes 4000 bomb (kdo by řekl, že bomby budou i teď tak aktuální téma😞). Na město se totiž mířilo až moc dobře – stačilo zacílit na útes Beach Head, který je vidět z dálky.
🔹 Hitler nařídil, aby nebombardovali Grand Hotel – pro případ, že by v něm chtěl po dobytí města bydlet (kdo by to řekl, že svět bude mít o desítky let později dalšího Hitlera😞).
🔹 Je to nejslunnější místo v Británii. Což ale stále znamená spoustu dní s velmi anglickým počasím.
🔹 Nedaleké útesy Seven Sisters a Beachy Head se objevily ve filmu Harry Potter a ohnivý pohár. Nebo taky v Pearl Harbour a jedné z Bondovek.
🔹 Už v roce 1866 tady postavili ikonické molo.
🔹 Ročně sem míří skoro 5 milionů turistů. Ale ne v březnu, to budete mít městečko i útesy skoro pro sebe. Vyzkoušeno za vás✅
🔹 Útes Beachy Head je se svými 162 metry nejvyšší v Anglii. A ročně tu spáchá sebevraždu v průměru 20 lidí.

A teď už je čas na pořádnou zásobu fotek:

Cesta na útesy naším červeným žihadlem aneb vyfoť mě, jak si frčím v protisměru.

A jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděla💙

A pár hodin v Brightonu, kterej by si klidně zasloužil několik dní.

A na závěr mini dovolenky samozřejmě nechyběl ani náš tradičnéí hotelovej piknik, ten nejlepší způsob večeře (kdy jsme při nákupu klasicky měli velký oči)