Sobota 7 ráno. Zvoní budík. Chvíli jsem zmatená, nevím proč to zvoní. Kde to jsem. Kdo jsem. Co je za den. Jakej rok. Jaký století. V té krásné princeznovské posteli jsem spala jako zabitá. Celou noc v kuse, což se mi za ty dva roky, co máme Albuse, už dlouho nestalo – aneb mops za krkem. Mops mlaskající. Mops lízající si nožku. Mops pochodující uprostřed noci…
Pak mi ale bolavý uchozený nohy rychle připomněly, kde jsem a co se bude dít. Včera jsem nachodila po městě 20 kilometrů, dneska musím 10 uběhnout. A k tomu zvládnout (nebo se o to alespoň pokusit) 10 překážek. Reebok Powerrun by Runmageddon čeká! Závod, kterej bych přirovnala ke Spartan Race, ale s tím rozdílem, že tady se za nesplnění překážky netrestá (a už vůbec ne tím nejhorším způsobem – angličákama!), ale naopak odměňuje odečtenou minutou z výsledného času. Ale pokud se vám překážka nelíbí a nebo víte, že by vám zabrala moc času? Nevadí, můžete ji ignorovat a klidně běžet dál a hrát jen na čas. Já jsem si ale dala předsevzetí, že když už, tak už!
Hodila jsem na sebe sportovní oblečení, poprvé si obula nový botky Reebok Float Ride (který jsem si šetřila na tenhle závod a ani jednou si v nich nešla zaběhat, abych si je neošoupala – no, jak se později ukázalo, to byl další z mých blbých nápadů #nečekaně).
Rozloučila jsem se s pokojem, naposledy se mrkla z balkonu na ten výhled, a vyrazila na snídani. Ulice Nowy Swiat byla skoro prázdná, už od rána krásně svítilo sluníčko, ve městě bylo ticho, klid a prázdninová nálada. Taková ta, kdy ráno vyrážíte poznat nový, v tu chvíli ještě ospalý, město, bez jakýchkoliv povinností.
Původně jsem si dělala zálusk na podnik s tím nejlákavějším názvem – Cheesecake corner, ale bohužel otevíral až později. Tak jsem se stavila do Green Café Nero (něco jako Starbucks, ale s víc „starobylým“ interiérem v dobrým slova smyslu. Ve Varšavě je to na každým kroku) pro kafe. Protože ale neměli k snídani nic kromě dortů (ty já moc nemusím, když to nejsou cheesecaky), šla jsem na croissant jinam.
Do oka mi padla sympatická kavárna, kde si všichni dávali croissanty a k tomu párečky s vajíčkama. Což jsem jim strašně záviděla, kdybych se nebála že mi bude při běhu blbě, dám si to taky. Třikrát!
Po malé snídani jsem pěšky vyrazila k Multimedia Fountain Parku kousek od hradu, místu, kde byl start závodu a měla jsem se tam potkat s ostatníma závodníkama od Reeboku. Jelikož je zaprvé můj odhad strašně bídnej a zadruhé mám panickou hrůzu z pozdních příchodů a toho že mi něco uteče (aneb na letišti vždy 4 hodiny předem #zábava), seděla jsem u startu 2 hodiny s vyzvednutým startovným balíčkem a čekala 😀 Ale bylo krásný počasí, od hradeb parádní výhled, a navíc v tom balíčku byly nějaký svačinky, takže…
Tenhle výlet byl press trip, takže jsem doufala, že by tam třeba mohly být nějaký redaktorky dámských magazínů, který……no…..jakože bych třeba nebyla nejhorší. Že třeba dobře píšou, o sportu, hubnutí, ale moc toho nenacvičí. Jak to občas bývá. No…tentokrát nebylo.
V naší partě byl Michal z Reeboku, kterej za měsíc naběhá asi tolik, kolik já za celej dosavadní život. Maruška, redaktorka Žena-in, která běhá půlmaratony s prstem v nose, a ještě jí to u toho sluší (není náhoda, že jsem si ji pamatovala z blogu Školy stylu kdysi dávno!). A do třetice všeho dobrého – to kdybych jako úplná lemra nevypadala náhodou už předtím – ultramaratonec René Kujan, kterej mimo jiné oběhl Island, celou republiku, nebo vymýšlí charitativní projekty jako třeba „1 muž – 30 dnů – 30 maratonů“ a za běh má hned několik zápisů v knize rekordů.
…. tak jsem říkala, že taky občas běhám 😀
Ještě jsmě měli chvilku čas, tak jsme se šli projít okolo trati, prozkoumat co za překážky nás čeká. Hned první mě moc nepotěšila – ručkování na kruzích. To by bylo v pohodě, kdyby těch kruhů za sebou nebylo asi 6890. A kdybych neviděla, jak tam všichni padají jak shnilý hrušky. Holky, kluci, namakaní chlapi…všichni!
Další překážka s tajemným názvem X-man vypadala stejně neznámě, jako to znělo, a množství neúspěšných pokusů co jsem za těch pár minut viděla mě taky netěšilo. Naštěstí (nebo bohužel) se ale blížil náš start.
Vyběhla jsem v tempu, v jakým nikdy neběhám #logicky #umřelabych, a kupodivu ho udržela až do první překážky. Tou byly bradla, který mi nikdy nešly….a tyhle navíc byly do kopce! Jak to dopadlo je jasný, takže jsem, zlehka nasraná, běžela stejným tempem dál. Vzhledem k tomu, že abylo pravý poledne, pralo sluníčko a teploměry hlásily 28 stupňů (no dobře, a hlavně vzhledem k tomu jak často jsem ne/běhala :D) se mi dobře neběželo dlouho.
Trasa byla ale NÁDHERNÁ. Několik kilometrů podél vody, okolo krásně upravené promenády plné barů a kaváren (každýmu z těch 68907809 lidí tam jsem záviděla zmrzlinu, cider i ledový kafe!), a pak výběh venkovním schodištěm na centrum Kopernik, což je budova krásná sama o sobě, s travnatou střechou a božským výhledem. V tu dobu už jsem ale za sebou měla několik překážek a šílenou krizi. S každou zatáčkou, každým rohem, každým slunečníkem jsem si říkala, že tady už URČITĚ bude občerstvení, že tady už se URČITĚ napiju vody.
Nia a nic. Už jsem mlela z posledního, a několikrát jsem si říkala, že to vážně nedám. A když jsem si dovolila na chvíli vyměnit už tak pomalej běh za chůzi, dojel mě záchranář na skútru s dotazem, zda jsem OK 😀
Hrdost mi to nedovolila, ale dlouho jsem pak litovala, že jsem si neřekla alespoň o vodu, když už ne o odvoz. I když ten mě lákal taky!
Nakonec se záchrana v podobě stolů plných kelímků objevila až po 8. kilometru. A tak jsem jich do sebe hodila během půl minuty 6. Geniální nápad, já vím! Se žbluňkáním v břiše jsem ale sebrala síly na poslední 3 kilometry, a po pár minutách už se mi na krku houpala medaile! O dalších pár minut později už jsem seděla s celou partou spokojeně v trávě, a obří burger co jsme si #zaodměnu dopřáli do mě padal jak Němci do krytu.
Pak už nás čekala jen příjemná procházka po městě, povídání si u ledové kávičky, kochání se historickým centrem…a pro mě taky čas odjezdu. Nemít doma muže, nechám si ten Flixbus snad ujet, jak krásně tam bylo!
A jaký bylo moje skóre?
Celkový čas 1:10. Oproti ostatním z týmu bída (čekali na mě půl hodiny v cíli 😀), pro mě radost. Ale ještě víc jsem se radovala z 8 zvládnutých překážek z 10. Být to Spartan Race, tak ani moc netrpím angličákama.
O tom, že jsem vymyslela geniální plán s názvem „ty botky jsou tenoučký a pohodlný a jemňoučký a lehoučký jak pomnožky, že si do ně ani ponožky brát nebudu!“ a odnesla si sedřený nohy ze všech stran snad ani mluvit nemusím. Někdo prostě nebude moudrej ani v šestadvaceti.
Moje oblíbená fotka. Porotže jsem na ní já, samozřejmě 😀 A hlavně proto, že je to překážka, u které jsem nevěřila že ji zvládnu. Úplně poslední, po skoro 11km běhu! Bylo to nekonečný, ruce klouzaly, a tak jsem po každým druhým kruhu visela jak lenochod a sbírala síly na další.
Výběh na cetrum Kopernik. Někde po něm mě chtěl zachraňovat ten záchranář 😀
Přímo v historickým centru. Davy turistů měly smůlu! Alespoň na chviličku.
Další pekeklná překážka.
Vylézt po siti do několika metrů? Pohoda.
Řetězy a překážka X-man. Strašně se to houpalo, taktiku, plán ani styl jsem neměla, ale nějakým zázrakem jsem se na druhou stranu dostala.
Bradla nebyly a nebudou kámoš. Ještě že se neangličákovalo!
Plazení se pod pneumatikama. Jediná doslova špinavá překážka.
Žebříková překážka s trefným názvem Helicopter. Všichni jsme se tam motali jak vrtule.
Tohle nebylo zlý. Až na tu výšku #panika.
Ručkování na trámu? Ne ne ne. Ještě že se neangličákovalo podruhé!
*zdroj těchle hezkých fotek: Runmageddon a Reebok.
Líbilo by se vám něco takovýho?
Já mám od návratu chuť pořád běhat! (už s ponožkama)
Haha 😀 tvoje články mě vždycky dobře pobaví! Překážky vypadají fakt super a taky se zdá, že tam nebyly takový návaly lidí jako na Spartan race. Tak hurá běhat, taky mě to teď, když je tak pěkně, pořád láká 🙂