Cestování po Mexiku

„Všichni jsou už v Mexiku, Buenos días, já taky jdu…“. Tuhle písničku jsem si jako malá, podle hrnce ostříhaná Markétka, zpívala často. V té době ale Mexiko ještě zdaleka nebyl můj sen. A o jeho návštěvě jsem nepřemýšlela ještě ani dlouho poté, až do minulýho roku. Což teď nechápu. Jak je možný, že tahle země nebyla na mým bucket listu mnohem, mnohem dřív? Vždyť má úplně všechno.

Památky z dob nejzajímavějších civilizací. Nádhernou přírodu. Překrásný pláže a ještě krásnější cenotes. Hudbu, která rozhýbe boky i vaší babičce. A léto po celej rok. Barevný města a ještě barevnější talíře plný výbornýho jídla.

Aha, tak to bude ono. Jídlo! Není náhoda, že jsem po návštěvě Mexika začala čím dál víc toužit od chvíle, kdy jsme poprvé navštívili bistro Bastardo, kde dělají to nejlepší mexický jídlo na světě (ano, dokonce lepší než v samotným Mexiku, věděcky ověřeno!). A přesně té quesadille s čedarem a chorizem vděčím i za to, že se mi k cestě do Mexika podařilo přesvědčit i Toma. Chtělo to sice několik týdnů trpělivosti a spoustu návštěv Bastarda, než se z „do Mexika mě nikdo nedostane“ stalo „dneska koupíme ty letenky“, ale rozhodně to stálo za to.

Důvodem, proč se Tomovi nechtělo do Mexika, byly obavy o bezpečnost. Ty má s touhle zemí spojený spousta lidí. O Mexiku se toho totiž říká spoustu. Od krádeží přes únosy, obchody s orgány a války drogových kartelů až po prostřelený hlavy. A všechno z toho je pravda. Jenže rozhodně ne všude. Mexiko je 13. největší země světa a z jednoho konce na druhej je to přes 4000 km. Což je skoro tolik, jako z České republiky do Saúdské Arábie. A tak, jako se liší život mezi ČR a Saúdskou Arábií, se liší bezpečnost v jednotlivých mexických státech. Jasně, obzvlášť u amerických hranic je to pořádná divočina, jako známe z Narcos, do spousty lokalit se neodváží ani místní a třeba v takové Tijuaně se za minulej rok stalo průměrně 5 vražd denně. DENNĚ. Jenže pak jsou tady jiný mexický státy a regiony, kde si užijete parádní dovolenou, poznáte místní kulturu, najezdíte a nachodíte spoustu kilometrů a v nebezpečí se nebudete cítit ani chviličku. Tak, jako my. Ale jasně, musíte být opatrní. To, že v Mexiku neokradli nás, neznamená, že se to nestane vám. Což platí i o Londýně, Budapešti nebo třeba podchodu u hlavního nádraží. Tam si kabelku vždycky držím obzvlášť pevně.

Před odletem jsem si vyslechla (a na Instagramu přečetla) spoustu dramatických příběhů o tom, co všechno se nám tam stane, jak nebezpečný to bude. Až jsem skoro měla pocit, jako bychom měli natáčet novou Bondovku! Odradit jsem se samozřejmě nenechala a radši jsem čerpala informace od lidí, co tam skutečně byli. Kvůli všem těm nevyžádaným poznámkám (který se samozřejmě stupňovaly, když jsem zmínila, že tam budeme cestovat autobusem :D) jsem ale začínala mít obavy i já. Dokonce natolik, že jsem večer před odletem přemluvila Toma, abychom zajeli do Decathlonu koupit moneybelty, ledvinky pod tričko, ve kterých jsme si úzkostlivě střežili doklady a peníze 😀

Jakmile jsme ale v Cancúnu vystoupili z letiště a uvítal nás nádhernej západ slunce, jsem věděla, že všechno bude víc než v pohodě. Bezproblémová kontrola dokladů na imigračním, usměvaví pánové ve směnárně, veselá paní za přepážkou autobusové společnosti, milej pan řidič a pohodlná cesta autobusem do centra Cancúnu. Už od té chvíle bylo jasný, že nás Mexiko bude bavit. A hned první den jsme ty ledvinky sundali. Necítili jsme, že jsou potřeba. A taky dělají velký břicho 😀

Ale teď už k tomu, jak to všechno probíhalo.

Dámy a pánové, vítejte na palubě letu OS95

Už před nákupem letenek jsem věděla, že chci přímej let. Nebýt doby covidové, klidně bychom přestup a levnější let dali. Ale teď znamená každej přestup riziko, že daná země ze dne na den změní podmínky, plus navíc stres i výdaje za covid testy. Proto jsme letěli s Austrian Airlines přímo z Vídně do Cancúnu, což nás stálo 16 000 Kč a 12,5 hodin v letadle. Jídlo na palubě bylo průměrný (ale na těstovinách se sýrem jsem si na cestě zpět moc pochutnala, asi mi byly po Mexiku vzácný :D) a let dlouhej, ale když se moc těšíte, nic není problém.

Po příletu do Mexika následuje chvilka u přepážky místního imigračního, kde odevzdáte příjezdový formulář (v papírové formě, dostanete ho v letadle) a zároveň musíte ukázat nejen doklady, ale i nákup zpáteční letenky. Asi aby se nemuseli bát, že jim tam zůstanete navěky. Po příletu jsem si říkala „pfff, kdo by sem asi tak chtěl emigrovat“. Po skoro 3 týdnech v té krásné zemi chápu, opravdu bych nejradši zůstala.

K tomu si připravte potvrzení o ubytování na celou dobu pobytu. Opravdu to kontrolují. My rádi cestujeme tak, že jsme každý 2 až 3 dny jinde, ubytování řešíme vždy až den předem a rozhodujeme se podle toho, jak se nám kde líbí, podle nálady i počasí. Proto jsem na Bookingu udělala rezervaci v náhodným hotelu v Cancúnu, potvrzení vytiskla a pak rezervaci hned zdarma zrušila. My Češi si prostě vždycky poradíme 😀

Mexiko versus covid

Pro cestu do Mexika momentálně nepotřebujete ani očkování, ani covid test (to se ale může lišit podle aerolinek, Austrian Airlines nekontrolovali nic). Pro cestu zpět se to liší podle cílové destinace, my máme 3 očkování, takže jsme se do Vídně mohli vrátit bez testu.

V Mexiku se pak opatření dost liší podle měst. V turistickým Tulumu je nenosil venku prakticky nikdo, ani místní. V Bacalaru to bylo tak 50:50. Naopak ve Valladolidu nebo Méridě nosili roušky venku úplně všichni. A to i když šli sami na ulici, jeli na kole, seděli na lavičce a široko daleko nikdo nebyl. Tak jsme je tam nosili samozřejmě taky, protože je důležitý respektovat místní. Co měly ale všechny místa společný, byly roušky uvnitř, desinfekce v každým vchodu, rohožky napuštěný desinfekcí a především měření teploty. Při vstupu do hotelu, supermarketu, na autobusový nádraží i do restaurace. Vždycky jsme přiložili zápěstí, přístroj zahlásil „temperatuuura normaaaal“ a šli jsme.

ADO, čti jako Ah-Day-Oh

Když jsem se zmínila, že v Mexiku budeme cestovat autobusama, každej se zhrozil. Jenže absolutně není důvod. Autobusy ADO, kterýma jsme cestovali, jsou něco jako náš Regiojet nebo Flixbus. Úplně normální, odpovídající 21. století (no dobře, ty starší třeba devadesátkám :D) a civilizaci. ADO má v každým městě na Yucatánu autobusový nádraží, kde si na přepážce snadno koupíte lístky (a to i v případě, že jako my absolutně neumíte španělsky). My jsme to většinou dělali den předem, abychom měli jistotu, ale jezdí to do všech měst několikrát denně. Nakupovat lístky můžete i on-line nebo přímo stáhnout aplikaci. Jezdí tím jak místní, tak turisti, v některých autobusech je dokonce wi-fi a nikdy nechybí film ve španělštině tak nahlas, až vás z toho rozbolí hlava 😀 My jsme měli tu čest s Mary Poppins, Star Wars, Armagedonem a Harrym Potterem.

My jsme v sedačkách ADO autobusů strávili mládí. Z letiště do centra Cancúnu. Z Cancúnu do Valladolidu. Z Valladolidu do Méridy. Z Méridy do Campeche. Z Campeche s přestupem v Méridě do Bacalaru. Z Bacalaru do Chetumalu. Z Chetumalu do Tulumu. Z Tulumu do Valladolidu. Z Valladolidu do Chiquily, odkud jsme jeli trajektem na Holbox. A pak zase zpět do Cancúnu. Jooo, to bylo spoustu hodin! Ale vždycky bez problému, vždycky včas. Jen si nezapomeňte vzít košili nebo mikinu, protože klimatizace valí na maximum.

Na 2 nebo na 4 kolech?

Protože jsme neměli auto, 2× jsme si půjčovali kola (často je tahle možnost přímo v ubytování), 1× Vespu a 1× motorku, abychom se lépe dostali k mayským památkám a cenotes.

Nám cestování ADO autobusama vyhovovalo, ale vy si ale auto klidně půjčit můžete. I my jsme o něm původně přemýšleli, ale pořád jsme váhali. Když jsme se nakonec po dlouhých úvahách rozhodli, že teda jo, a auto na webu půjčovny zamluvili, zjistili jsme, že bez kreditní karty nám ho nikdo nedá. A tu už jsme si zařídit nestihli. Tak se to alespoň vyřešilo za nás a bylo to jasný – naše cesty budou autobusem. A přestože jsme takhle byli vázaní na čas odjezdů a míň flexibilní, příště bych do toho klidně šla zas. Přišlo mi, že takhle jsme byli zase o kousek blíž obyčejnýmu, všednímu životu v Mexiku.

Kde budeme spát dneska?

Ubytování jsem řešila tak, jako vždycky. Přes Booking.com. Před odletem jsme měli (kromě toho falešnýho potvrzení) zamluvenou jen první noc v Cancúnu. Dál jsem to nechala otevřený, abychom měli svobodu a možnost volby. Nocleh jsem tak vždycky řešila na mobilu večer před odjezdem do další destinace, a nikdy nebyl problém. Výběr byl stále velikej a ceny stejný, jako s větším předstihem. Nejčastěji jsme za pokoj/noc platili okolo 1400 Kč (700 Kč na jednoho), nejméně myslím 1000 a nejvíc skoro 4× tolik, když jsme si na závěr našeho cestování chtěli na ostrově Holbox dopřát krásný ubytování přímo u moře. Celý se to ale dá zvládnout mnohem levněji, než jsme bydleli my, a samozřejmě taky mnohokrát dráž.

Kolik je hodin?

V Mexiku jsme měli o 6 a 7 hodin méně, než v ČR. Mezi státem Quintana Roo a Yucatán se totiž mění i časové pásmo, které jsme překročili několikrát. Tam a zpět. Tam a znovu zpátky. A že nám ten posun dával zabrat. Prvních 5 dní jsme se pravidelně budili okolo půl 4 ráno, ale vždycky se nám pak ještě podařilo trochu usnout. V dalších dnech jsme se ale aklimatizovali tak dobře, že ještě teď, 10 dní po návratu, se nemůžu naladit na českej čas 😀

Buenos tardes!

Dá se v Mexiku domluvit anglicky? Spíš ne. Umíme my dva s Tomem španělsky? Vůbec ne. Domluvili jsme se tam? Překvapivě ano. A to přesto, že v Duolingu jsem se dostala nejdál k jablkům a mlíku a počet španělských slov, co znám, bych spočítala na prstech. A to jen díky La Casa de Papel. Vždycky to ale nějak šlo. Rukama, nohama, my anglicky, oni španělsky. Španělština je totiž nejen krásnej, ale taky i dobře odposlouchatelnej jazyk, takže jsem většinou i z kontextu pochopila, co nám říkají. Často španělský slovo vzdáleně připomínalo nějaký anglický, takže jsme si to domysleli, a postupně se taky učili. Alespoň číslovky 😀 Základ je naučit se názvy jídel, zbytek už se vždycky nějak zvládne. Vyzkoušeno za vás. Ale pro příště s tou španělštinou rozhodně něco udělám! A ano, rozhodně bude nějaký příště 🙂

Bez peněz do Mexika nelez

Ale nemusí to být hned jejich Pesos. My jsme si z Česka přivezli americký Dollary, který se mění nejlíp. Část jsme vyměnili hned na letišti, kde je sice horší kurz, ale nějakou hotovost jsme do začátku potřebovali, obzvlášť na autobus. Zbytek jsme pak vyměnili ve směnárně v centru města, kde byl kurz už mnohem lepší, a párkrát jsme i vybírali z bankomatu. Tam ale počítejte s poplatkama navíc, jak od samotnýho bankomatu, tak od vaší banky. Jedno mexické Peso = 1,03 Kč, takže se to dobře počítá.

A pokud někdo říká, že Mexiko je předražený, pravděpodobně byl jen v těch nejvíc turistických místech. Jinak jsou tam totiž ceny jako u nás, nebo o trochu nižší. Za jedno taco na ulici zaplatíte 18 Pesos, naše oblíbený tortas (plněný pečivo s masem, něco mezi sendvičem a burgerem) stály okolo 40. Takže jsme za oběd pro dva často platili kolem stovky. Ceny v supermarketech (náš nejoblíbenější byl OXXO) jsou jako u nás, to stejný v restauracích, kde jídlo stálo od 80–100 pesos nahoru. Pokud to není streetfood u stánku, platí se vždycky formou knížečky. Přinesou vám účet, vy tam vložíte peníze, oni knížečku odnesou a vrátí vám ji se zbytkem peněz. Vy si část vezmete, část necháte podle uvážení jako dýško. To je praktický obzvlášť ve chvílích, kdy nejste spokojeni, ale nechcete jim do očí říct, že dýško nebude 😀 Na účet si stejně vždycky Mexičani sebevědomě automaticky přidají „poplatek za servis“, kterej činí okolo 10 procent, a vy nenaděláte nic.

A jedna malá důležitá informace na závěr…

V Mexiku mají americký zásuvky, ke kterým je potřeba redukce. Tu jsme z ČR neměli (Tom vezl tu britskou s naivní představou, že to bude ono :D), ale seženete ji v každým OXXO supermarketu zhruba za stovku, případně přímo na letišti nebo v jakýmkoliv obchodě elektra.

Stejně snadno seženete na každým kroku i mexickou SIM kartu. Tu jsme ale nekupovali, stačila nám wi-fi v ubytování a na autobusových nádražích, kde byla vždy. Mapy jsme používali offline (aplikace maps.me) a přes den by stejně byla škoda koukat do mobilu. Ale kdybych tušila, jak dlouhý ty přejezdy autobusama budou, asi bych to udělala jinak… 😀