#THAJSKO V tropickém ráji: Koh Phangan

Ruch Bangkoku nás sice bavil, ale po pár dnech v té betonové džungli plné tuk-tuků jsme se na klidnější ostrovy těšili. Palmy, pláže, džungle, opice? To znělo jako tropickej ráj, co jsem zatím znala jen z obrázků!

V 9 večer jsme vyrazili nočním autobusem z Khao San (já jsem si samozřejmě klasicky snědla i vypila zásoby na celou cestu během 20 minut), a ráno se probudili na Koh Phanganu. Teda poté, co jsme se 689x probudili v autobuse, při čekání na loď, na lodi a vlastně jsme víc nespali, než spali.

A jakej byl Koh Phangan? Ve stručnosti: Nádhernej!

A bez stručnosti? Byl…

Levnej

Jesti mám něco moc ráda, jsou to krásný hotelový pokoje, stylový hostely, prostě pěkný ubytování. Při plánování každé cesty trávím na Bookingu hodiny a vybírám, aby se nám spalo co nejlíp. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Vyrostla jsem ve stanech, dřevěných chatkách a bungalovech, s čím samozřejmě nemám problém ani teď, ale asi si tak nějak užívám, že si můžu dopřát trošku luxusu. I když za to samozřejmě nechci dávat šílený peníze, a tak hledám co nejvýhodnější akce, aby pak třeba 4hvězdičkovej hotel vyšel stejně jako průměrnej hostel.

Na Koh Phanganu jsem si vybrala několik „resortů“ s chatičkama nebo bungalovama a poslala je sestře, která už na ostrově byla, ať mi poradí. Napřed se mi strašně smála, jak jsem rozmazlená, že 300Kč na noc je tam zbytečně moc, a pak přihodila tip na chatičku, kde bydlela ona. Na chatičku za 80Kč na noc. Že to sice není žádnej luxus, ale bohatě to stačí.

Napřed jsem to hned zavrhla, protože jsem měla strach co za hrůzu plesnivou to může za takovou cenu být. Ale pak jsem si spočítala, kolik bychom ušetřili. Řekla jsem si, že ukážu, že nejsem žádná rozmazlená princezna, že to hecnu.

…. a to bylo nejlepší rozhodnutí vůbec!

Chatka s výhledem na moře, u kterýho jste za 20 sekund. V místě, kde v noci neslyšíte nic, než vlny narážející o kameny. Místo, kde spolu s váma bydlí jen 4 Thajci, zhruba stejnej počet turistů a koček. A k tomu navíc bazén, restaurace s nejlepším výhledem a ještě lepším pad thai!

Takže Golden Beach Resort doproručuju já i všech 30 gekonků (malý roztomilý ještěrky, nic hroznýho), co nám lezli do chatičky!

Prázdnej

Ani jsem nečekala, jak veliká výhoda bude jet mimo sezónu. Prázdný silnice, prázdný pláže, někdy až skoro smutně prázdný městečko, což nám ale po Bangkoku vůbec nevadilo.

Na ostrově jsme během dne potkávali tolik turistů, že bychom je snad mohli spočítat na prstech. Některý pláže byly prázdný úplně, na naší oblíbené, kam jsme si zajeli hned 4x, občas pár lidí bylo. Možná dva páry.

Mokrej

To, že nebyla sezóna, nebylo jen tak z ničeho nic. V létě je v Thajsku totiž období dešťů. Pod tím pojmem si většina lidí představí kýble vody padající od rána do večera.

Jasně, prší. Prší hodně. Ale asi tak hodinu-dvě denně, někdy ani to ne. Žádná hrůza. prostě se schováte, dopřejete si masáž nebo pad thai, a můžete zase vyrazit. A nebo si prostě vzít plášťenku. Hlavní je se z toho nepo….vždyť je to jen voda.

Za ten klid, levnější letenky, dostupnější ubytování a zelenější přírodu to stojí. A klidně bych takhle jela znovu.

A až vám někdo, stejně jako mně před odjezdem, bude dávat rozumy ve stylu „To jste si jako koupili letenky na období dešťů jo? No to bude stát pěkně za hovno!“, vzpomeňte si na něj s kokosem na pláži, jak se mu asi sedí v kanclu 😀

Zelenej

Tolik palem, liján a zeleně jsem snad nikdy neviděla. Tropická džungle jak z National Geographic. Všude, všude, všude okolo. Projížďet se po prázdných silnicích s touhle krásou okolo byl zážitek, na kterej nezapomenu.

Jen mě trošku zklamalo, že jsem neviděla ANI JEDNU opici. A to jsem za očkování proti vzteklině dala tolik peněz 😀

Rychlej

Nemít skútr = nevidět ostrov. Na chůzi pěšky to tam není úplně přizpůsobený, ubytování jsou často daleko od městečka i obchodů. Chodníky jsou cizí slovo, cesty pro pěší tam jen tak nenajdete a jízda na skútru se bere jako ta největší samozřejmost. Jezdí tam všichni. 10letý děti i 99letý babičky. A jezdí rychlostí, za jakou by se nemuseli stydět ani na okruhu!

Občas se objeví cedule o snížení rychlosti. Třeba na třicítku. To tam ale neřeší absolutně nikdo. Podle mě tam ty cedule dali jen tak, že se to prý kolem cest dává 😀

Samotnej skútr pro mě byl jeden z největších zážitků. Pro většinu lidí by to nebylo nic, ale pro mě, jako neřidiče, velká paráda, že můžu/zvládám jezdit! Víte, já totiž řidičák neudělala napoprvé. Ani napodruhé. Ani….no nebudeme se o tom bavit, prostě neřídím. A tak jsem byla v sedmým nebi, když jsem si to mohla zkoušet napřed na parkovišti, pak na odlehlé cestě a pak už klasicky „v provozu“. I když stále o 40km/h pomaleji, než ta nejstarší babička.

A přiznávám, mezinárodní řidičák měl jen Tom. U mě jsme tu pokutu 100Kč riskli 😀

Chutnej

Podle toho, co jsme jedli, jsme očividně prováděli průzkum: Kolik pad thai je moc pad thai? Na horní hranici jsme ale nenarazili, stále jsme neměli dost.

Ve městečku jsme objevili i dva trhy s dobrotama, kam jsme se stavili večer. Tom si dal klasicky svoje oblíbený maso na špejli, já párek za 14 Kč. . Food bloggerka jak vyšitá #dontjudgeme. Ale stejně….kdo by neměl rád párky? A kdo říká že ne, beztak má právě bradu od kečupu! 😀

Oproti tomu, co si můj drahý vybral, jsem ale byla já se svým gurmánským pokladem na špejli ještě dobrá.

Sendvič plněnej krabíma tyčinkama s majonézou SMAŽENEJ JAKO ŘÍZEK v trojobalu ale byl moc i na mě. A to je co říct!

Plnej vodopádů. Teda „vodopádů“

Když se podíváte na mapu Koh Phanganu, několikrát tam najdete nápis Waterfall. A protže se v Tomovi očividně objevil skrytej milovník vodopádů, museli jsme vyrazit za každou tečkou na mapě. Přetože jsme už u prvního pochopili, že Waterfall je cokoliv, kde voda teče přes větší kámen. Jen jeden z nich odpovídal tomu, co si pod slovem vodopád představuju, ale nic monumentálního nečekejte.

Mnohem víc mi v paměti zůstal (jinými slovy zase jsem měla na krajíčku) milej slepej dědeček, kterej prodává občertsvení u jednoho z „vodopádů“. Po cestě k vodopádu jsme si tam koupili vodu, po cestě zpět další vodu a banány, a další den jsem přemluvila Toma, abychom alespoň jeli okolo, že se stavíme pro další mini banány i vodu. A když jsem dědečkovi říkala, co si přejeme, moc dobře si mě pamatoval – věděl, že den předtím jsme kupovali o jednu vodu víc 😀

Chudej

Příběh o thajské babičce měl na Instagramu úspěch, a chybět nesmí ani tady.

Zrovna jsme byli na cestě na skútru, když začalo pršet. A pršet v Thajsku znamená asi tak 5x víc vody, než pršet u nás. Spustila se tak silná sprcha, že by nám ani pláštěnky nepomohly. Zrovna jsme projížděli okolo skládky, vedle které bylo pár přístřešků, tak jsme si řekli, že se schováme a přečkáme ten největší liják.

Hned, jak jsme zastavili pod stříškou nám došlo, že to není jen tak nějaká budka. Tohle je u někoho doma.

Byla to ta nejskromněší chýše, jakých jsme na ostrově viděli spoustu. Jen dřevo a pláty vlnitýho plechu.

Hned, co jsme zaparkovali skútr přiběhla asi 70letá hubeňoučká thajská babička. Mohla mít tak 140 centimetrů, 40 kilo a 4 zuby. Napřed jsem si říkala, že nás jde vyhnat, co tam jako děláme. Ale právě naopak – přiběhla s podložkou, kterou nám dala na dřevěnou lavici, ať se posadíme. Usmívala se od ucha k uchu a pořád nám něco thajsky vyprávěla.

My samozřejmě nerozuměli ani slovo, tak jsme jí stále děkovali anglicky a snažili se nějak dorozumět.

Pak na chviličku odběhla a vrátila se s lahví vody a párem šíleně upatlaných skleniček, ať se napijeme. A na tu dřevěnou lavici nasypala hrst chipsů. Pak si všimla, že je náš skútr mokrej, a okamžitě ho začala utírat. Svým ručníkem!

Snažili jsme se ji zastavit, ale s jazykovou bariérou to nešlo. Ale když chtěla utřít moji helmu a zamířila ke šňůře s vypranýma svátečníma košilkama, okamžitě jsem helmu sundala a otřela ji o svoje tílko.

Seděli jsme tam snad hodinu a z toho, v jakých podmínkách tam žijou, se mi chtělo brečet. Když pak ještě přišli pejsci – jeden bez oka, jeden bez ucha, třetí s nemocnou tlapičkou, divím se, že jsem se udržela.

Pod střechou s náma čekala i zrzavá kočička, díky které jsme našli společnou řeč – MIAU MIAU. To bylo jediný, v čem jsme se s babičkou dorozuměly, tak jsem dělala MIAU MIAU jak blbá snad půl hodiny. Babička se smála, ale nejvíc ji pobavilo, když jsem vyfotila jejího psa a ukázala jí obrázek.

Seděla tam s náma celou dobu. Pořád se smála, něco ukazovala a vyprávěla. Když déšť zeslábnul, rozhodli jsme se vyrazit – bála jsem se, aby nám zase nechtěla utírat skútr, nosit vodu nebo si dělat škodu s něčím jiným. Dali jsme jí alespoň nějaký peníze, za který mi doslova líbala ruce, a mě se chtělo brečet znovu.

….. a právě za tenhle silnej zážitek vděčíme období dešťů. Zářivá pláž by sice byla fajn, ale rozhodně bych si ji nepamatovala tak dlouho, jako tuhle babičku.

… a teď ještě zásoba fotek 🙂

První pohled na Thajský moře – v přístavu, odkud jsme vyplouvali katamaránem (fotil Tom, já jsem spala na lavičce jak bezdomovec až do příjezdu lodi :D)

Snídaně na lodi, jak jinak než můj oblíbenej mléčnej croissánek. Rozlámaní, nevyspalí, ale po jídle byl svět hned zase v pořádku 😀

Ostrůvek Koh Tao, kde jsme zastavovali a vysazovali pár lidí. Příště musíme být mezi nima!

Výhled z terasy naší osmdesátikorunové chatičky. Moře tam bylo během dne šíleně mělký a spíš na koukání než koupání, ale to nevadilo. I když tu je spousta fotek pláží, ve skutečnosti jsme neměli válecí dovolenou skoro vůbec.

Restaurace v našem ubytování, kde vařili výborný, ale hodně pálivý, pad thai.

A bazén, kterej přišel nad tou mělkou pláží vhod.

Jak jsem říkala – skromný, ale bohatě to stačilo.

Sloni? Nikdy bych na nich nejezdila, ty šílený kovový konstrukce na zádech, zacházení asi nic moc….a tak to samozřejmě nechci ani podporovat.

Jenže….když jsme zjistili že na Koh Phanganu sloni jsou, a tak strašně moc jsme je chtěli poprvé vidět z blízka, museli jsme se na ně jít podívat. Na projížďku jsme pochopitelně řekli NE, ale krmení banánama jsme neodolali a za 35 Kč jim koupili plnej košík.

Vím, že jsme tím vlastně podpořili tohle chování v zajetí, z čehož nemám radost, příště je radši navštívíme jinde – v záchranné stanici, ale nebudu popírat, že to pro mě nebyl obrovskej zážitek. Byli nádherní, roztomilí….a mlsní!

Lovely Blind Guy aneb můj oblíbenej dědeček u vodopádu – až pojedete okolo, stavte se tam a kupte si mini banán a velkej úsměv 🙂

Prázdný, rovný silnice, ideální pro blondýny. Až na ty kopce za každou zatáčkou. A slovem kopce myslím sklon skokanskýho můstku!

Jeden z těch větších vodopádů 😀

Ice Thai Tea. Čekala jsem něco jako kořeněný Chai latté, který miluju nadevše, ale tohle bylo…..zvlášní. S takovou divnou pachutí. Jednou asi stačilo.

Naše oblíbená pláž a jeden z 6899 pejsků. Chtěla bych je domů. VŠECHNY!

Moje nejoblíbenější fotka – krajina jak z jurskýho parku!

…. a typický thajský cesty. To, že jedete po krásným hladkým asfaltu neznamená, že za pár metrů nepojedete v blátě, štěrku a kamení.

Neskutečně nádhernej view point Apichada, těsně po dešti. Škoda, že fotky nezachytí ani z poloviny to, jak krásný a klidný místo to bylo.

Jedno z mnoha pad thai – největší fvaorit s krevetkama a sea food.

Oblíbená snídaně/svačinka: banánovej muffinek ze 7Eleven za 5Kč.

Na tyhle plavky z HM za 300 stovky mi přišlo spousta chvály. Což o to, krásný jsou. Nebo spíš byly. Než se mi během dvou dnů vytahal spodní díl tak moc, že bych si do nich mohla pozvat Kim Kardashian. I se třema sestrama.

Velká řidička….dokud se neobjeví křižovatka 😀

Proč na tom vypadám jak důchodkyně jedoucí do Kauflandu?

Důlěžitý je to všechno zdokumentovat. A mazat si záda. Pořádně!

Reklama na spokojenost, která v našem podání trvala celý dva týdny.

Ve městečku. Tohle je reálná tvář Thajska, když vykouknete z těch zlatých resortů.

Žádnej mejkap, a očividně ani opalovací krém 😀 Když hodně pršelo, vzali jsme si naše nový pláštěnky z Tigeru (plášťenku mám asi po 15 letech takže zážitek! :D), měli z toho spíš srandu, než abychom nadávali.