#THAJSKO V tropickém ráji: Koh Samui

2 noci, 2 pad thai, 2 plný nádrže a celej ostrov projetej na skútru.

Když jsme snídali na terase naší osmdesátikorunové chatky na Phanganu, přímo naproti přes moře jsme viděli místo, kam se přesuneme. Ostrov Samui, kam nás během chvilky za 200 Kč odvevezl katamarán.

Věděli jsme, že Samui bude mnohem víc turistickej než Phangan. Je větší, má dokonce letiště, a jeden luxusní resort vedle druhýho. S tím vším jsme počítali, ale v prvních chvílích se nám po zeleným Koh Phanganu docela stýskalo. A mně o to víc, když jsme zjistili, že provoz na silnicích je tu o dost divočejší (aneb to, že se o jeden pruh vedle sebe dělí 2 skútry a auto, je normálka), takže pro dobro všech nebudu moct řídit. A navíc v půjčovně neměli růžovou helmu! 😀

Ale jakmile jsme dorazili do našeho novýho ubytování, bylo všechno stýskání pryč.

Po třech nocích v Bangkoku v pokoji bez oken, noci v autobusu a třech nocích v skromné chatičce, byl krásnej světlej pokoj s pohodlnou postelí, balkonem a normální (!) koupelnou jako ráj.  Na Bookingu jsem sehnala pokoj v Escape Beach Resortu za 350 Kč na noc pro jednoho včetně snídaně. Ale královské snídaně! Snídaně s tím nejkrásnějším výhledem vůbec.

Když k tomu navíc přičtete krásnej bazén a nádhernou prázdnou pláž, skoro jsem litovala, že nemáme víc času, abychom si udělali alespoň půl den vyloženě lenošící a válecí.

Může být něco větší kýč krása než tyhle plážový houpačky?  Na pláži kolem Escape Resortu jich bylo spousta, a ráno všechny jenom pro nás. Už jsem říkala, jaký výhody má cesta mimo sezónu?

Tour de Buddhové

Kolik je v Thajsku nejrůznějších soch Buddhů? Nevím. Ale tipuju to na 67890899. Plus-mínus. A spousta z nich je i na Koh Samui. V chrámech, vedle chrámů, vedle velkýho Buddhy spousta menších Buddhů. Na kopci. V džungli. Všude. A k tomu spousta dalších památek i turistických atrakcí. Na Samui je toho k vidění spousta, a klidně bychom brali víc dní na prozkoumání ostrova.

V hotelu jsme si vzali brožurku s nabídkou výletu pro turisty džípem. To ale bylo drahý, tak jsme na to šli hezky mazaně po česku – místa z programu si našli v mapě, vyznačili, a vyrazili sami (k tomu, že cesta džípem měla místy svůj důvod, se ještě dostaneme :D). 

Do chrámů i k sochám nesmíte chodit s holýma kolenama a ramenama. Já jsem si s sebou nosila tohle pončo z Bangkoku, který je přímo na kolena. Často tam ale mají na půjčení šátky nebo dokonce přímo kalhoty pro ty, co nemají vhodnej oděv, tak jsem si to většinou půjčila i tak. Pro jistotu, není potřeba nikoho provokovat.

A tyhle růžový nasrávačky mi dokonce ladily 😀

Největší radost jsem ale měla (kolik ti je, Markéto?) z krmení ryb u jednoho z chámů, kde všechno žrádlo vybrali vypasení sumci. A taky z krásné tuniky za 70 Kč, kterou jsem pořídila u dalšího. To jsem ani nesmlouvala.

To je to pončo. Tunika. Šaty. Přehoz. Halenka. Prostě radost.

Vodopády

Na Samui se vodopádem nazývalo všechno, kde čůrek vody tekl přes větší kámen. Proto jsme ani tady neměli od vodopádů velký očekávání, ale stejně nám to nedalo a dva jsme museli navšívit.

První, prý MIRACLE OF NATURE, byl uprostřed džungle. Což ale neznamená, že by se tam neplatilo vstupný 70 Kč.

Cesta na skútru dolů k vodopádu byla příšerná, ale to co následovalo pěšky v žabkách bylo snad ještě horší. Uzoučkou vyšlapanou cestičkou v džungli, kde každej kořen vypadá jako had (už jsem říkala, jak panickou hrůzu mám z hadů?) a kde se musíte škrábat do prudkých strání s přidržováním se provázku-jako-že-zábradlí, abyste nakonec viděli něco, co je….. docela pěkný. Ale rozhodně ne tak velký, jako to působilo na plakátech s malou japonkou.

Těšili jsme se na koupání pod vodopádem jako z filmu. To úplně nevyšlo, tak jsem se vykoupala alespoň vedle 😀 Ve vodě jak z ledovce.

Ale příroda okolo byla krásná, prostě pravá džungle. Možná až moc. Jak jsme se dozvěděli od Němce, co šel pár metrů před náma, že prozkoumá, jestli vzadu není ještě jeden vodopád. Najednou se rychle otočil a změnil směr. Těsně před ním prý byl obrovskej dvoumetrovej had!

Tom: What? Snake? Haha, my girlfriend hate snakes hahah! 

Němec: Me too! …. a už jsme ho neviděli.

Mnohem lepší než celej vodopád byl nakonec bazén v džungli. Okolo jen příroda, voda z bambusových trubek, klid a zvuky divočiny. A v mé hlavě stále myšlenky na toho obřího hada, kterej tam určitě má spoustu kámošů!

Mnohem lepší byl vodopád Namuang, na kterej jsem vydržela zírat snad hodinu a Tom mě nemohl dostat pryč.

Vodopád najdete u turostickýho komplexu, kde je všechno, co by jen bohatý evropany mohlo bavit. Nebo alespoň podle Thajců. Obrovský kýčovitý sochy dýní (wtf?), jízda na slonech, prolízačky pro děti, lanovka….a za 50 Kč odvoz k vodopádu off roadem, protože přece nepůjdete půl kilometru pěšky 😀 Vodopády jsou tam dva, my šli ke druhému – byl prý větší, o kousek dál, a asi díky tomu jsme ho měli sami pro sebe. Vstup stojí myslím 35 Kč.

Anděl strážnej 

Pořád nechápu, že se nám na skútru nic nestalo a neskončili jsme, v lepším případě odření, jako spousta lidí, co jsme potkávali na lodi a pak i na letišti. Často to byly páry, drželi se za ruce, a oba zavázanej loket i koleno na stejné straně.

No, asi jsme nad s sebou museli mít nějakýho anděla strážnýho. A nebo to bylo těma buddhovskýma náramkama? A nebo teda tím, že Tom fakt dobře jezdí? 😀

Protože některý ty cesty byly Š Í L E N Ý.

V turistické brožurce jsme našli dalšího z mnoha Buddhů – tenhle měl být doslova Big, na nějakým kopci s parádním výhledem na ostrov. Turisty k němu vozili v obrovských vyztužených offroadech, což měl být zážitek sám o sobě. Ale protože my přece nebudeme nikomu platit za to, aby nás někam vyvezl, vyrazili jsme sami. Na skútru.

To, že jsme podle mapy odbočili ze zpevněné silnice nebylo nic zvláštního. To, že tam byly obrovský balvany, na kterých se natřásaly i ty offroady, taky ne. A to, že se před náma opět objevila „cesta“ o sklonu skokanskýho můstku, na to jsme si taky zvykli. Ale když to trvalo snad půl hodiny, cesta byla čím dál prudší a horší, začala jsem se porpvé bát. Že se odřeme.

Když se ale cesta proměnila ve dva vybetonovaný pruhy o šíři PŘESNĚ na pneumatiku auta na velkých balvanech, a v jednom z nich jsme se museli udržet, jinak letíme, bála jsem se znovu – tentorkát, že už skončíme v thajské nemocnici.

A když se k tomu všemu vedle téhle uzoučké cesty objevil prudkej sráz dolů, a Tom navíc začal říkat, že už má strach i on a že neví jestli to udrží, bála jsem se už o život.

Když jsme konečně a až skoro nečekaně dorazili v pořádku nahoru, řekla jsem že už nikdy nikdy nikdy nesednu na skútr. Jenže to by nás nesmělo to stejný čekat dolů 😀 Na radu řidičů, co tam vozili turisty v těch velikých Jeepech jsme to vzali druhou stranou, která byla o hodně lepší. Což neznamená dobrá, ale už jsem se zase bála jen o odřený kolena, ne o život, takže pohoda.

No, Big Buddha byl pěknej, výhled boží, ale do toho čerstvýho kokosu bych potřebovala alepsoň tři panáky něčeho ostřejšího na nervy 😀

A protože nám to očividně nestačilo, ještě ten den večer nás čekal další skútrovej zážitek.

Po návštěvě vodopádu jsme si dali (jak jinak) pad thai a vyrazili zpátky domů, což ale bylo přes celej ostrov. Celou dobu nad náma bylo černo, ale doufali jsme, že to dojedeme.

Nedojeli.

Kdžy v thajsku prší, tak pořádně. Kapky vody jsou tak obrosvký, že to skoro bolí, a když se k tomu přidá pořádně silnej vítr, nepomůže vám ani plášťenka. Déšť byl tak silnej, že nebylo ani vidět na cestu. Tom říkal, že vidí v pohodě, ale moc jsem mu to s těma mokrýma brýlema nevěřila, a tak pro jistotu zahájila paniku.

V úseku, kdy vedla silnice na útesu, na otevřené ploše kde cestu nic nechránilo před větrem, to začalo se skútrem pořádně házet ze strany na stranu. A když Tom opět přiznal, že má v rukou šílený křeče z toho jak se nás snaží udržet, opět jsem nás viděla v thajské nemocnici. A když se v protějším pruhu stalo dvěma Thajcům přesně to, do čeho jsme neměli daleko my – vítr jim převrátil skútr – zavřela jsem oči a chtěla se probudit až v nemocnici, čistá, omytá, zabalená do sádry, až bude po všem 😀

Kdybychom si v půjčovně nevzali silnější skútr (250-nevím-čeho-sorry-jako-blondýna) a nechali si ten, se kterým jsme jezdili na Phanganu (125), na konci článku by fotka z nemocničního pokoje fakt byla.

To, že jsme přežili tuhle šílenou jídzu jsme pak samozřejmě museli oslavit – koktejlama za 50 Kč. Můj oblíbenej byl Mai Tai. Znělo mi to tak thajsky, ale když jsem si pak doma hledala recept, zjistila jsem, že je to z USA. Shit happens.

Ze sushi na trhu jsem měla největší obavy….a pak i největší radost.

A systém byl nejlepší – sami si do krabičky naložíte kolik čeho chcete, a platíte až potom. A platíte málo – kousek byl tuším za 7 Kč.