Camino a všechno, co jste chtěli vědět o cestě z Porta do Santiaga de Compostela

Řekla jsem si „No tak teda jo, teď je ten čas!“ a zvedla se ze sedačky, abych si šla do kabelky pro platební kartu.

Právě byla půlnoc, dokoukala jsem tenhle dokument s Kazmou a jen pár minut poté měla v mailu ty nejdražší letenky, co jsem si kdy po Evropě koupila. 7000 Kč. Nesmysl. Ale věděla jsem, že pokud je nekoupím hned a budu pořád vyhlížet levnější, zase mi do toho něco vleze, rozmyslím si to, zaleknu se, naplánuju si jinou dovolenou, vrátí se covid… cokoliv. A tak jsem zatla zuby a opsala platební údaje, abych konečně udělala to, o čem jsem už nějakou dobu mluvila a přemýšlela − vydat se na Camino, který mě dlouho lákalo, ale stále bylo v kolonce ​​„někdy“.

Poutních cest vede do Santiaga spousta, ale já jsem hned měla jasno, že půjdu z Porta. Nejen, že Porto je láska, ale taky je portugalská cesta nejkratší a vychází na +− 10 dní. A to bylo pro mě, zaměstnanou na full time, úplně ideální. Dlouho jsem s Caminem váhala hlavně kvůli tomu, že na to padne velká část mojí dovolené. Jestli mi to za to bude stát. Jestli by nebylo lepší naplánovat si další společnej výlet s Tomem. Jestli mi nebude líto času… Teď bych se propleskla, protože bych dala všechny volný dny, abych to mohla jít znovu. A hlavně už vím, na co půjde moje dovolená příští rok!

Před cestou jsem měla spoustu obav, ale ještě víc očekávání. Načetla jsem si spoustu článků, pustila všechny český podcasty, který na téma Camino vznikly, a často si pouštěla YouTube videa. A snad každej říkal, že to byl nejlepší zážitek v životě. Říkala jsem si „Joo, určitě mi to hodně dá, určitě to bude zážitek, ale nejlepší v životě? Zas nebudeme přehánět!“. A teď jsem úplně stejná. Fakt to bylo nejlepší, co jsem kdy udělala (A přitom taková blbost, že? Prostě někam letíte, abyste mohli jít, jít, jít a jít :D).

Hlavou se mi předem honilo tolik věcí!

Co když mě to bude štvát a budu pořád v nepohodlí? (Vůbec, prakticky celou dobu jsem šla s úsměvem a to občasný nepohodlí mě naopak bavilo.).

Co když je to jen pro spirituální, ezo, duchovně založený lidi a já tam nebudu patřit? (Tomu se teď musím smát. Lidi, se kterýma jsem trávila čas byli všechno, jen ne spirituální a ezo, že, Terezko? 😀 Vždycky totiž k přitahujete takový lidi, jací sami jste).

Co když se zraním a nebudu schopná to ujít? (Tady jsem měla štěstí, jediný co se mi „stalo” bylo několik puchýřů, který jsem prostě neřešila a nenechala si nima kazit náladu).

Co když se s nikým neseznámím a celou dobu budu úplně sama? Přece jen jsem docela stydlivej introvert… (A tohle mi teď přijde nejbizarnější, když si vzpomenu na všechny ty zážitky s tolika skvělýma lidma, od tanečků ve 2 v noci přes všechny ty kilometry plný smíchu až po chvíle, kdy jsem vůbec neměla problém přijít sama do místnosti plné cizích lidí a okamžitě se s nima začít bavit anglicky).

Co když budou v ubytováních štěnice? (Moje největší noční můra! Ale v žádným nebyly, a u většiny jsem ani neměla podezření. U těch zbývajících jsem se radši ani nechtěla koukat pod postel 😀 Každopádně v DMku jsem si koupila kartičky proti štěnicím, co si dáte do batohu/spacáku, aby vám tam nevlezly. Nevím, jestli to funguje, ale kartičky jsem si paranoidně koupila rovnou 2 a žádný nezvaný hosty jsem si nepřivezla :D).

Kterou cestou se vydat?

Cesty z Porta do Santiaga jsou celkem 3. Po pobřeží nebo vnitrozemím (s tím, že trasa Litoral se dost prolíná s tou pobřežní). Na tu centrální jsem četla i slyšela víc chvály, že prý je krásnější a pestřejší, než ta pobřežní, která je prý dost monotónní. Proto jsem se přikláněla spíš k té vnitrozemní, ale až do posledního dne jsem nebyla 100% rozhodnutá. A nevěděla jsem to ani ráno po probuzení. Ale když jsem v hostelu dojídala druhej pastel de nata k snídani, řekla jsem si „Kašlu na to, vždyť miluju oceán!“ a vydala se na pobřeží, na trasu Camino Litroal (která je ze všech 3 z Porta nejdelší, 285 km namísto 250 po trase centrální). A každej den si za to pak děkovala, protože to bylo N Á D H E R N Ý a všechno, jen ne monotónní. 

Každopádně cest je spousta a já jsem slyšela spoustu chvály i na Camino Frances (770 km), Camino del Norte (780 km) nebo Camino Primitivo (320 km, tu chci jít příští léto). Zároveň si můžete prodloužit portugalskou variantu o trasu Spiritual, nebo se ze Santiaga vydat ještě 90 km symbolicky na „konec světa“ k oceánu do Finisterre, což mám příště taky v plánu.

2 nejdůležitější věci na cestu

Kredenciál (Credencial de Peregrino) neboli poukaz poutníka a aplikace Camino Ninja.

To první z vás dělá oficiálně poutníka (taky si při tom slově představíte spíš staříka s holí než blondýnu v růžovým tílku? :D) a sbíráte do něj po cestě razítka. V ubytováních, restauracích, kavárnách, kostelech i některých supermarketech. Za den musíte mít minimálně 2, abyste na konci dostali Compostelu, diplom za absolvování poutě. Mně o ten diplom nijak nešlo, šla jsem tam kvůli zážitkům, ale sbírat razítka mě moc bavilo. Připadalo mi to jako taková táborová hra 😀

A kde ho získat? V Portu v katedrále Sé za 2 Eura, ale dá se objednat i tady ČR předem. Seženete ho ale ve všech místech, kde trasy začínají/kudy cesta vede, jen si předem zjistěte kam pro něj.

Druhá věc, která vám moc usnadní cestu, je jakákoliv „Camino aplikace“, ve které máte mapku. Trasa je sice dobře značená ikonickýma mušlema a žlutýma šipkama, ale mapa jistota se hodí vždycky, obzvlášť v nepřehledných místech. A hlavně si můžete snadno naplánovat trasu. Zvolíte si město, kde jste a hned vidíte, jak daleko to je do dalších vesnic/měst, kde se ubytovat (včetně tipů na albergues, poutnický ubytovny), nakoupit nebo se najíst. 

Kde spát?

Ve městech a vesnicích na trase Camina je spousta albergues, ubytoven pro poutníky na způsob hostelů, který jsou ale za lepší ceny, než běžný hostely. Albergues se pak ještě dělí na státní a soukromý, ty státní jsou vždy levnější (někdy prý úplně zdarma, nebo za dobrovolný příspěvek, ale na ty jsem nenarazila). Já jsem platila nejmíň 8 eur, nejvíc 20 (ale to jsem si první noc „dopřála”), nejčastěji pak 13 Eur.

Vždy jde o spaní ve sdílených pokojích se sdílenou koupelnou. Někdy to jsou krásný, čistý a moderní hostely, někdy obří místnosti s kovovýma patrovýma postelema, připomínající něco mezi mexickou věznicí a koncentrákem 😀 Nenechte se ale odradit, platí že čím horší ubytování, tím lepší atmosféra (Právě v těch nejskromnějších jsem vždycky potkala ty nejlepší a rozhodně to stálo za to. Milionkrát!). A jasně, lidi tam chrápou, smrdí to tam, soukromí máte přesně nula. A bude vám to úplně jedno.

Některý albergues jsou i na Bookingu nebo je můžete zarezervovat přes jejich vlastní web, případně jim předem během dne zavolat a zamluvit si místo. Já jsem to ale neřešila, večer na pankáče prostě přišla a vždycky jsem měla štěstí, že na mě postel zbyla. Ale v některý dny se postaral kamarád Daniel, kterej byl větší plánovač a často tak zachránil celou naši skupinku 😀 

Jak plánovat trasu?

To nejlepší, co můžete udělat, je moc neplánovat. Vždyť plánování máme všichni spoustu v práci i v běžným životě. Tady je právě skvělý, že nemusíte. Nemusíte nic. Nemusíte vědět, kam jdete další den. Nemusíte do vědět ještě ani ráno. A já jsem často nevěděla ještě ani odpoledne, ve kterým městě budu spát. Prostě podle energie (které bylo většinou spíš víc než míň :D). Vždycky jsem se koukla do aplikace a podle sil se rozhodla, jestli dojdu do nejbližšího města, nebo zvládnu ještě o jedno dál. Někdy to vycházelo skvěle a možnosti přespání byly každých 5 km. Jednou se mi ale stalo, že jsem se musela rozhodnout, jestli ten den ujdu 22 km, nebo 41. Což bylo ale nakonec jedině dobře, protože jsem se díky tomu hecla a zjistila, kolik toho můžu zvládnout. 

Hlavně se s nikým nesrovnávejte a běžte si tak, jak zrovna budete chtít. Někoho to baví hecovat, někdo jde radši v poklidu a pomaličku. Mě bavilo chodit spíš víc kilometrů, bavilo mě posouvat svoje hranice a zjišťovat, kolik toho vlastně zvládnu (a zároveň si to zvládnu užít). Vždycky jsem si ale dala čas na to, abych si užila celou trasu, výhledy a pauzy na svačinky. Nikdy jsem nehnala jako šílená tak, abych nevnímala okolí. A tím, že jsem chodila hodně, jsem měla i hodně endorfinů = štěstí. Jak po pořádným tréninku. Navíc jsem potkala lidi, kteří to měli stejně, a tak se nám společně šlo krásně.

Nejvíc jsem za den ušla 48 km, nejmíň pak 22 a nejčastěji 36. Plus vždycky ještě pár extra kilometrů večer bez batohu. Na nákup, na jidlo, pro víno… 😀 

Nakonec jsem dorazila do Santiaga o den dřív, než jsem myslela, a měla tak čas si ho pořádně užít. Všehovšudy jsem tak šla kombinaci Camino Portugues Coastal + Senda Litoral celkem 9 dní. 1. června jsem přiletěla do Porta, 2. vyrazila, 10. dorazila do Santiaga a 12. letěla domů. Přímo ze Santiaga do Londýna, odkud mi to letělo domů do Brna. DO BRNA.

Co si zabalit?

Neřeknu vám, co si zabalit. To vám může říct maximálně vaše máma. Maminky mají vždycky pravdu. Jediný, co vám můžu říct je to, co jsem si zabalila já. Na portugalskou cestu. V létě. Podél pláže. Můžete se inspirovat, ale pokud vám bude něco chybět, nenesu žádnou odpovědnost 😀 

Měla jsem tenhle 30l batoh z Detathlonu. Levnej, lehkej, posloužil skvěle. A v něm celkem 8 kilo věcí:

• kalhotky na každej den (my holky máme výhodu, že nezaberou prakticky nic) a 4 páry vysokých ponožek (ty už zaberou víc místa, tak jsem si je přeprala)
• 4 funkční trika s krátkým rukávem 
• 1 funkční triko s dlouhým rukávem (příště bych takhle v létě nebrala)
• 1 bavlněný triko s dlouhým rukávem (v tom jsem spala i nosila večer na ubytování a do města na večeře, vyloženě na dámičku :D)
• 3 šortky (v jedněch z nich jsem spala, ale příště bych vzala klidně jen dvoje)
• 1 legíny (ani jednou jsem je nevzala na sebe, žila jsem v kraťasech od Gymsharku)
• 1 teplou mikinu
• 1 tenčí mikinu
• 1 větrovku (příště bych nebrala, stačí kombinace lehká mikina plus pláštěnka)
• pláštěnku
• 3 sportovní podprsenky (stačily by 2)
• rychleschnoucí ručník z Decathlonu
• kousek tuhýho mýdla na praní
• suchej šampon, šampon, kondicionér, krém na obličej, opalovací krém (všechno v mini balení)
• deodorant, žiletku, náplasti
• sluneční i dioptrický brýle, kontaktní čočky
• tužku na obočí a řasenku (velmi slavnostní záležitost, co jsem vytáhla zhruba 3x)
• vlhčený ubrousky na obličej
• sluchátka AirPods a nabíječku na mobil (příště bych vzala powerbanku a klasický sluchátka s drátem, co se nemusí nabíjet)
• žabky (ideální na večer nebo na dny, kdy budete mít oteklý nohy nebo mokrý boty – doporučila bych ale kvalitnější než ty moje z Pepca za 55 Kč, ve kterých jsem musela jít 17 km :D)
• sichrhajsky (= spínací špendlíky), nejdůležitější věc! Připevníte s nimi oblečení na batoh, když ho budete potřebovat po cestě sušit, a hlavně poslouží na propichování puchýřů
• spacák a malej nafukovací polštářek (opět z Decathlonu). V některých albergue byly jen matrace, tak to bylo potřeba. Někde byly krásný čistý peřinky, jinde zase takový, že jsem se jich nechtěla dotýkat a radši spala ve svým😄

A k tomu ten nejlepší vynález. LEDVINKU. Klidně můžete soudit, klidně se můžete smát, ale pak si ji stejně zabalte! 😀 V té jsem měla pas, telefon, peníze a kartu a nosila ji POŘÁD u sebe. Přes den, večer na ubytování, na nákup, na záchod, do sprchy (to byla jediná chvíle, kdy jsem ji měla vedle sebe a ne na sobě). Prostě VŠUDE, aby bylo to nejdůležitější, co jsem s sebou měla, stále v bezpečí. Protože jestli jsem na cestách na něco opatrná, je to pas a telefon.

Co se týče bot, šla jsem v běžeckých teniskách od Pumy. Na tuhle trasu nepotřebujete pohory, celou dobu je cesta zpevněná.  A běžecký boty jsou alespoň lehký a rychle uschnou. I příště bych se rozhodla stejně. Jasně, puchýře jsem měla, ale to měl každej. Ty stačí propíchnout, zalepit… a neřešit. Však ony tam budou, ať už si jich budete všímat nebo ne.

Kudy jsem šla?

• Den 0: Odpoledne jsem přiletěla do Porta, ubytovala se v krásným hostelu The Central House Ribeira (přímo v centru, za super cenu), v katedrále si vyzvedla kredenciál a pořádně si prochodila město. Jasně, mohla bych odpočívat, když jsem toho před sebou měla tolik… ale byla by škoda ošidit milovaný Porto!
• Den 1: 36 km – z Porta do Vila do Conde. Nádherná trasa podél oceánu, kde jsem si zhruba každých 20 metrů řekla, jak moc jsem šťastná, že jdu právě tudy. Od města Mastohintos to pro mě byla jedna z nejkrásnějších částí za celý Camino. Písečný pláže, tyrkysová voda, dřevěný chodníčky a sem tam roztomilá rybářská vesnička. Ve Vila do Conde jsem se ubytovala v nádherným hostelu, kterej byl v historické budově předělané do moderního kabátku. Vonělo to novotou, bytování to bylo na 12 bodů z 10, ale bylo skoro prázdný a nepotkala jsem tam žádný poutníky, což mě trochu mrzelo. Ale alespoň jsem se vyspala 😀 Mimochodem okolí Vila do Conde jsem si zamilovala natolik, že se tam chci jednou přestěhovat. Třeba na důchod, třeba dřív. Jo, tak moc krásný to tam je!
• Den 2: 30 km – z Vila do Conde do Esposende. Krása opět střídala nádheru. Oceán, pláže, dřevěný chodníčky. Večer jsem zakončila v albergue S.Miguel, který pro mě bylo speciální. Ne tím, že by snad bylo krásný. To vůbec ne, bylo to pravý albergue se vším všudy, prostě autentickej zážitek z ubytovny, co k Caminu rozhodně patří! 😀 Výjimečný bylo v tom, že jsem tam poznala svoje první Camino kamarády, kteří pak hráli důležitou roli v celé mojí cestě.
• Den 3: 36 km – z Esposende do Carraco. První den, kdy jsem nešla podél oceánu, ale přes lesy, mosty, menší vesničky i krásný město Viana di Castelo. A úplně nejlepší bylo ubytování v tom nejkrásnějším albergue Casa do Sardão. Protože co může být lepšího než když se ráno probudíte v pohodlné posteli, vyskočíte z měkoučkých peřin a první, co uvidíte, jsou pasoucí se koníci přímo pod oknem? 
• Den 4: 28 km – z Carraco do A Guarda. Ten den jsem se rozloučila s Portugalskem a doslova vplula do Španělska. Z města Caminha se totiž na druhej břeh dostanete lodí a vystoupíte pak nejen v jiným státě, ale i jiným časovým pásmu. Město A Guarda sice nebylo po nádherným Portugalsku plným barevných kachliček láska na první pohled, ale spala jsem ve skvělým Alberue O Peirao, kde jsem potkala několik poutníků z předchozích dnů, dostala od nich teplou večeři a Španělsko si zamilovala hned další den.
• Den 5: 36 km – z A Guarda do San Pedro de la Ramalosa. Můj první den ve španělské Galicii, výhledy na oceán, slabší část podél silnice a větší stoupání, než jsem čekala. A noc v tom nejstrašidelnějším ubytování, kde jsem kdy byla. V životě jsem se nikdy nebála tak moc, jako když mi slečna řekla, že jsem za ten den první i poslední (už to bylo podezřelý, když je jinde pomalu boj o postele!), a já tak zůstala ve veliké budově ze 16. století úplně SAMA. Pokoj vypadal jak z psychiatrické léčebny, koupelna jak z hororu, do toho jsem slyšela jen bzučet zářivky a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.
• Den 6: 41 km – ze San Pedro de la Ramalosa do Redondela. Nádherný pláže, surfaři, přístavní město Vigo, kde zrovna kotvila jedna z největších lodí světa, a taky největší převýšení za celou trasu. Nečekala jsem, že na pobřežní trase polezu do takovýho kopce, ale výhledy za to stály. V Redondele jsem spala v Albergue Santiago de Vilavella, na který jsem narazila hned po příchodu do města. Právě v Redondele se ale spojuje pobřežní a centrální trasa, takže o ubytování není nouze a albergue tam najdete na každým kroku.
• Den 7: 22 km – z Redondela do Pontevedra. Trasa přes lesy a podél řeky mi připomínala Česko. Ten den navíc hodně pršelo a mlha tomu dodávala magickou atmosféru, takže to bylo zase něco jinýho než veselý slunečný dny na pláži. Za zmínku stojí obzvlášt krásný městečko Arcade s ikonickým mostem a tohle státní albergue, kde noc stojí 8 Euro. Pokoje pro 30 lidí sice vypadají jak v mexické věznici, ale zase se tam nejlíp seznámíte.
• Den 8: 25 km – z Pontevedra do Caldas de Reis. Po oceánu už nebylo ani památky a příroda opět připomínala tu českou. Lesy, kopečky, pole, lesy, louky i vinice…
• Den 9: 48 km – z Caldas de Reis až do…. Santiaga! Původně jsem plánovala dorazit do Santiaga až další den, ale s Terezkou (kterou jsem tehdy znala pár dní a pocitově jako pár let) jsme se seznámily s dalším Čechem, s Honzou. Ten běžně chodil 50 km, a protože jsme si skvěle rozuměli a šlo se nám společně krásně, došli jsme to až do cíle a společně to oslavili pořádnou večeří, sangriou a nocí u Jeptišek 😀 

Co jsem jedla?

Jste v civilizaci, ne na Aljašce v divočině, takže o obchody na portugalské trase není nouze. Proto si s sebou nemusíte nosit nic víc, než svačinu a vodu. Moje dny vždycky začínaly snídaní v podobě sladkých balených donutků (rychlá energie, rychlá radost), co měli v každým supermarketu, a proteinovým pitíčkem. Ideálně v příchuti vanilková sušenka, který chutnalo přesně jako… vanilková sušenka! Ke svačině jsem si oblíbila sýry Babybell, protože to jejich balení je takhle na cestu praktická věc. S sebou jsem většinou měla další proteinový pitíčka, a samozřejmě taky nějakou tu sladkost. Během celodenní chůze máte obrovskej výdej a energie je potřeba. Obzvlášť, když chutná jako Kinder Bueno. V Portugalsku jsem se pak po cestě vždycky stavila někam na pasteis de nata, za španělskou hranicí pak pro změnu zase na churros. Večer už jsem pak většinou měla „běžný jídlo“. Někdy to byla pizza s kamarádama, někdy pečivo se šunkou a sýrem. Podle toho, co město nabízelo a kolik zrovna zbývalo energie vyrazit po všech těch kilometrech ještě do restaurace.

Snad v každým městečku, kudy Camino vede, mají v restauracích takzvaný „Pilgrim menu“. Menu pro poutníky za výhodnou cenu, kde za cca 10 Euro dostanete polévku, hlavní jídlo, dezert a víno. Já jsem na tom nikdy nebyla, protože jsem se přes den nechtěla tolik nacpat, aby se mi dobře šlo (a hlavně… po tom vínu bych neušla už ani kilometr :D), a večer to vždycky vyšlo na něco jinýho. Co jsem ale slyšela, tak to bývá fajn. Není to nejlepší jídlo, co jste kdy jedli, ale je toho hodně. A to se po celodenní cestě rozhodně cení.

S kým vyrazit?

Sami. Jinak vám to totiž nedá tolik. S kámoškou si zajeďte na party na Ibizu, do Paříže na croissanty a makronky nebo třeba prochoďte celý Tatry, se svou drahou polovičkou procestujte za ruku třeba celej svět, ale tohle si dejte sami. Kdy jindy můžete všechno dělat 100% jen a jen sami podle sebe a absolutně na nikoho se neohlížet? Tak si to užijte.

Ať už byste vyrazili s kýmkoliv, měli byste k sobě určitej závazek. A manželovi nebo kamarádce se blbě říká „hm, tebe bolí nohy ale mě ne, takže čau, jdu!”. Vždycky by to bylo buď podle vás, nebo podle nich. Nikdy byste se neshodli 100% ve všem. Každej zvládá bolest i únavu jinak, někdo (já 😄) je z hladu protivnej, někdo jinej se zase dokáže litovat za každej puchýř nebo bolístku (a na to bych neměla nervy, ať už bych toho člověka měla ráda sebevíc😄).

A hlavně… když jdete sami, mnohem líp se seznámíte s novýma lidma. Skoro každej, s kým jsem se tam bavila, vyrazil sám, a proto pro nás bylo tak jednoduchý se dát do řeči. 

Když nebudete chtít, sami nemusíte jít nikdy. Všichni tam jsou tak přátelští a otevření, že je neskutečně lehký si najít nový kamarády (a to říkám jako introvert). Můžete spolu jít pár kilometrů, hodin nebo dní, můžete společně trávit večery… ale zároveň se můžete kdykoliv oddělit a vůbec to není blbý. Každej to hned pochopí. Protože to má stejně. Je to vaše Camino. Je v pohodě chtít být občas s někým, občas sám. A úplně nejlepší je, že když se s někým rozloučíte, dost pravděpodobně ho zase potkáte. Třeba další den, třeba za 4 dny, třeba v Santiagu u katedrály. A ta radost je pak obrovská!

Takže se vykašlete na nějaký „šla bych, ale nevím s kým”. Vyrazit sám je nejlepší, tečka.

Pokud budete chtít poznat nový lidi, na Caminu to jde samo. Dát se s někým do řeči je ještě snadnější, než po půlnoci v baru, se 4 gin-tonicama v těle. Fakt. Pokud ale budete chtít jít sami, přemýšlet o svých věcech a vyčistit si hlavu, nemusíte za celou dobu mluvit vůbec s nikým. A i to je úplně normální a úplně v pořádku.

Já jsem nakonec strávila úplně sama míň času, než jsem si myslela. Sama sebe jsem tím překvapila, ale nakonec mi dělalo ještě větší radost být s těma správnýma lidma, než úplně sama. I tak jsem si ale užila i dostatek kilometrů o samotě, včetně těch posledních 8 až ke katedrále. A každej, koho jsem potkala, mi něco dal, něčím inspiroval. Někdy to bylo přátelství, který (doufám) vydrží ještě dlouho po návratu, někdy pár milých vět, co mi zlepšily den, jindy myšlenka k zamyšlení, nebo třeba inspirace na další cesty. Počítá se všechno.

Ale teď už jdeme na pořádnou zásobu fotek!

 

Tak. A teď už je to na vás. Buen Camino!❤