Sapa – království rýžových polí

Ráno se probudit, rozlepit oči, vylézt na balkon a hned vidět zelený rýžový políčka a hory v mlze. A hned na to si dát výbornou snídani s výhledem.

Tak nějak vypadala moje představa o ideálních dnech v horách na Sapě.

A přesně tak vypadala i realita!

Popravdě se mi do hor nejdřív moc nechtělo. Pořád ještě jsem byla rozbitá z dlouhýho letu,v Hanoji jsme si moc neodpočali a hned vyrazili na dva celodenní výlety se spoustou hodin v autobusech. A teď nás mělo čekat dalších pět! A navíc jsem měla strach z počasí, že nám tam bude moc velká zima. Já chtěla léto a teplo, ne se balit do několika vrstev!

No… nakonec se nám  v horách líbilo tak moc, že jsme zůstali o dva dny dýl, než bylo v plánu, a nejradši bych odtamtud neodjela vůbec. Koupila bych si vodního buvola, barevnej obleček a žila jak místní! 😀 A jestli (teda AŽ) zase pojedu do Vietnamu, určitě budu chtít strávit na severu víc času.

Cílová stanice: SaPa

Do Sapy jsme jeli z Hanoje lůžkovým autobusem, fakt pohodlná věc! Takhle vleže bych nejradši cestovala pořád! 😀

Hned po příjezdu do Sapy jsem byla opět jako Alenka v říši Divů. Jen 300 kilometrů z Hanoje a zase jinej svět. Okamžitě po výstupu se na nás seběhly skupinky místních babiček a holčiček v typických místních barevných oblečcích a jedna přes druhou se nám snažily vnutit ubytování, tour nebo shopping. Všechny vypadaly spíš jako z Mongolska – a jak jsem se dočetla, není to daleko od pravdy. Jde o menšinu zvanou Hmongové, kteří přišli před 100 lety z Číny a právě ve vesnicích okolo Sapy jich žije spousta.

Na první pohled mi horský město Sapa připadalo jako Špindl skříženej s nepálským Káthmándú 😀 (kde jsem nebyla. Takže logický přirovnání, žejo). Jeden penzion, bar a kavárna vedle druhýho, ale k tomu šílenej chaos, prach, mlha, a místo silnice místy spíš hlína 😀 A mlha tak hustá, že jsme stěží viděli pár metrů před sebe.

Nejlepší bydlení na světě

Ubytování jsem opět vybrala na Bookingu den předem. Základní kritérium bylo pro tentokrát VÝHLED. Protože když jseš ve Vietnamu, chceš hned po probuzení vidět ty políčka, žejo.

Sapa je dost turistická (ale přesto jsme tam moc Evropanů nepotkávali), jde o francouzský lázeňský město. Hodně se tam staví obrovský hotely (co se tam fakt nehodí) a tak není problém najít luxusní ubytování se spoustou hvězdiček v evropským stylu. Jenže přesně to jsem nechtěla – když v horách, tak něco víc autentickýho, než mramorovej hotel s labutí z ručníku.

A tak jsem hledala skromnější home stay, chatičky a domky přímo nad údolím. A vyplatilo se. Protože krásnější výhled, než v Mintu Home, jsem nikdy nikde neměla. Díky moskitiéře, která vypadala jako nebesa, jsem se cítila jako princezna 😀 A interiér dřevěné chatičky s balkonem byl přesně to, co jsem chtěla. A cena? 200 korun na osobu! A nejmilejší paní domácí s rozkošnou holčičkou Nanou jako bonus. A na palačinky, který jsme každý ráno snídali, budu vzpomínat ještě dlouho!

Jen cesta k ubytování byla trošku náročnější. Teda pro bělochy na skútru. Já pokaždé ječela, že spadnem a strašně se odřeme 😀 Pro místní to ale nebylo nic, co by stálo za řeč, a bez problému to profrčeli rychlostí blesku.

Malou princeznu Nanu jsme si zamilovali okamžitě. A to je u mě co říct, protože nad dětma se zrovna běžně nerozplývám (ale jak vidím štěňátko…). První den se s náma nechtěla bavit a schovávala se za maminku, další dny už nás objímala a chodila k nám na dlouhý návštěvy 😀
Někomu tady tikaly biologický hodiny 😀

Lovci výhledů

V Sapě si půjčíte skútr bez problému (i bez řidičáku :D) na každým kroku. Normální za 150 Kč na den. Pokud jste šetřiví a smlouváte na krev, můžete ho mít i za stovku. Jen vám nebudou fungovat světla nebo startování. Vyzkoušeno za vás. Vy už nemusíte 😀

Plná nádrž, která vydrží dva dny, stojí 50 Kč. A za to se pak dostanete k těm nejkrásnějším výhledům, který jsou k nezaplacení.

Pro cesty na motorkách je ve Vietnamu nejoblíbenější provincie Ha Giang, kam už jsme to bohužel nestihli. Ale viděla jsem fotky a videa, a okamžitě se to stalo místem, kam jednou prostě MUSÍM.

Nenechali jsme si ujít ani dva vodopády, Silver Waterfall, kterej opravdu vypadal jako dlouhá stříbrná nitka a masivnější Love Waterfall, ke kterýmu vedla kilometr a půl dlouhá procházka džunglí. A navíc jsme ho měli skoro sami pro sebe!

Vítejte…a zaplaťte.

V okolí Sapy ke několik vesnic. A co možná překvapí – platí se tam vstup. Nebylo to moc, okolo 40 korun, ale napoprvé nás to docela zaskočilo. To si tak jedete podle mapy do vesnice, a najednou závora a z budky na vás někdo křičí vietnamsky 😀

My jsme navštívili 2. první byla Cat Cat Village, hluboko v údolí. Upravená, s krásným vodopádem, dřevěnýma můstkama přes řeku a mlýnksýma kolama. Bylo to pěkný, ale bylo z toho znát, že je to jen tak na oko pro turtisty. Že opravdovej život tam vypadá o dost jinak – bez muškátů a bambusových houpaček. Mně to připadalo spíš jako westernový městečko 😀

Druhá vesníce, Ta Phin, byla úplně z jinýho soudku. Skromný chatky, spousta prachu a nepořádku, psi a vodní buvoli na každým kroku. Prostě autentická. Navíc v tu chvíli byla po cestě šílená mlha, nebylo vidět dál než na pár metrů a nikde nikdo. Ponurý, jak z nějakýho hororu 😀

A proto když se k nám v takové chvíli přidala místní Hmong žena v tradičním oblečku na skútru, dostala jsem trochu strach 😀 Byla strašně usměvavá, ale pořád trvala na tom, že nám bude ukazovat cestu. To jsme nepotřebovali, měli jsme aplikaci, a navíc bylo jasný, že to nechce zadarmo. Pořád jsme jí říkali, že nepotřebujeme, díky a ahoj, ale ona jela pořád za náma. Jakmile jsme se zastavili u vodních buvolů, říkala “This is buffalooo” a nebo ukazovala na pole “Rice rice!” a nejspíš si myslela, že nám dělá tour jako průvodce 😀

Chvílema jsme si mysleli, že to vzdala, ale za chvíli jsme ji zase viděli ve zpětným zrcátku. Už to začínalo být v té mlze a o samotě dost creepy, tak jsme po asi 20 minutách zastavili s tím, že jí dáme peníze, ať máme pokoj. Vytáhla jsem stovku, že děkujeme za rady, a ona se tvářila překvapeně 😀 Dala nám dva látkový náramky “jako present” a i když jsme tomu skoro nevěřili, měli jsme klid.

Hlavním cílem našeho výletu do vesnice byla ale stejnojmenná jeskyně Ta Phin. Jen co jsme k ní dojeli, seběhla se k nám parta malých holčiček s baterkama v ruce. “Světlo za 10!”.

Mysleli jsme si, že to bude jen něco maličkýho, prostě díra ve skále 2×2 metry, a radši jsme neměli žádný očekávání. Od holčiček jsme proto ani baterky nechtěli. Ty se ale nedaly a cpaly nám je dál. Nakonec mi jich bylo líto, tak jsem si baterku vzala, ale Tom šel do jeskyně s tím, že si jen posvítí mobilem. Kdyby věděl… 😀 Jedna z holčiček šla s náma a dělala nám průvodkyni. A já po pár metrech pochopila, že tohle nebude tak malý, jak jsem čekala. Několikrát jsme se museli sklonit (díky bohu za helmy, co jsme si z lenosti nesundali!), pak přišlo podlézání, lezení po žebříku….to všechno v tak úzké skulince, že mít o 15kg víc, zůstanu tam zaseknutá navěky 😀

Nikdy jsem netrpěla strachem ze stísněných prostor, ale tady jsem se přestávala cítit dobře, a hlava se rozjela na plný obrátky. Vzpomněla jsem si na chlapce v Thajsku a představovala si, že kdybych omdlela, ven mě nikdo nevynese 😀 Spolkla jsem ego a řekla holčičce, že je to sice interesting, ale že už stačilo, že bych radši šla zpátky. Naštěstí neprotestovala, říkala, že chápe, že je to těsný i pro ni (a to měla o půl metru a 40 kg míň).

Po cestě zpět jsem se jen ze zvědavosti zeptala, jak daleko jsme byli od konce.

Prý dva kilometry a dvě hodiny času 😀 Uff. Spadla mi brada a byla jsem nejšťastnější, že jsem to vzdala.

Venku jsme si od naší průvodkyně koupili nějaký suvenýry a zaplatili za baterku, za kterou jsme byli fakt vděční. Bylo pondělí, krátce po obědě, tak jsem se ptala, jestli nechodí do školy? “No no, monday no school! School tomorrow”. No…při cestě zpět jsme samozřejmě viděli školu plnou dětí, ale v těchhle chudých krajích to bohužel není nic neobvyklýho 🙁

Nejvyšší hora Indočíny 

Přímo z balkonu jsme z našeho ubytování v mlze vídali Fansipan, nejvyšší horu nejen Vietnamu, ale celé Indočíny. Hora vysoká jako dvě Sněžky na sobě. A výhled z takové výšky musí být neskutečnej.

Na chvíli nás napadlo, že bychom se tam “jen tak zašli podívat”. Jasně, pohodička, jen tak odpoledne na otočku na třítisícovkvu. Nevím, co jsme si mysleli 😀 No naštěstí jsme na to neměli ani vybavení, a ani tam sami bez průvodce a bez povolení (co získáte jen v místních cestovkách) nesmíte. A taky si za to pořádně zaplatíte. Kromě toho tyhle tours bývají nejčasteji na dva dny, s přenocováním v základním táboře. Kvůli aklimatizaci ve vysoké nadmořské výšce (nebo spíš kvůli výdělku?)

Poslední dva roky je ale mnohem jednodušší možnost, jak si výhledy užít – lanovka! Chvíli jsme o tom přemýšleli, ale pro jednoho stojí 700 Kč, což je, a ve Vietnamu obzvlášť, dost peněz.

A teď už je čas na fotky…

To, že si koupím klobouček, jsem věděla už v Česku. Nevěřila jsem, že ho ale dokážu dostat neporušenej domů. No…nakonec jsme jich domů přepravili dokonce 6 😀
Výhledy z hory Ham Rong a chvíle klidu, než přišla parta Vietnamců s reprákem a šílenou diskotékou 😀 Naše klasická večeře: bagetka Bahn Mi za 20 Kč ze stánku… Tohle byly schody do nebe, ale jinak byla spousta cest spíš jako highway to hell 😀
Tématicky u Love Waterfall (ale prsten nebyl! :D)
Když chceš instagramovou fotku s krásnou bránou v nebi, ale jaksi ještě není hotová 😀 Bun bo hue – něco jako Pho, ale mnohem pálivější a výraznější. A za mě ještě lepší. Tady to bylo za 40 Kč.Tohle je taky typickej Vietnam… Nejmilejší paní domácí…A cesta k našemu bydlení… Už jsem říkala, jak miluju vodní buvoly? 😀 (o to víc mě mrzelo, když jsem je pak viděla na trhu v sušené podobě…)

Nudné praktické informace

Nejlepší ubytováníMintu Home. Nečekejte luxusní Hilton, čekejte příjemnou chatku s milionovým výhledem a milou majitelkou. Za noc pro jednoho dáte dvě stovky.

Cesta – 5 hodin z Hanoje lůžkovým Sapa Expressem. Stačí zarezervovat den předem online a zaplatit na pobočce, nebo si tam přímo zajít osobně s předstihem. Cena se liší podle typu autobusu, nejlevnější za 12 Dollarů. Je to pohodlný, relativně čistý a dostanete vodu a nějaký oříšky (stevard hlásil do mikrofonu, že je to servis jako v letadle 😀 #skoro). Jezdí to dvakrát denně.

Počasí – na Sapu nejezděte v zimních měsících, to je tam sníh. My byli v květnu a to bylo přes den příjemně, na tričko. Večer ale byla mikina potřeba a občas bych snesla ještě teplejší. Každopádně rozdíl mezi severem a středem Vietnamu byl minimálně 10 stupňů. Jo a i když je pod mrakem a máte pocit, že sluníčko nesvítí, nenechte se zmást a namažte se krémem. Opět jsem se obětovala a vyzkoušela to za vás 😀

Komentářů Přidat komentář

  1. DanielaK napsal:

    Ahoj, tyto cestovatelské články jsou prostě nejlepší! I když komentáře nepíšu, čtu poctivě všechny (i ty na starém blogu). Pokaždé se z těch článků pro něco nadchnu a musíme tam jet, momentálně máme letenky do Bagkoku a jedeme Ko Samui a okolí, Vietnam už je taky na seznamu 😀 Nepamatuješ si prosím, kolika litrový je ten růžový batih z Decathlonu?

    1. Markéta napsal:

      Jeee, to mě moc těší, děkuju za komentář! 🙂
      Myslím že má 40L, ale měla jsem tam hodně rezervu, tentokrát jsem to zvládla na 7kg 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *