“Ty poběžíš půlmaraton? Tyjo, tak to máš asi hodně naběháno!”
“No to se zrovna říct nedá.”
“Eh…tak proč do toho jdeš?”
“Já takový věci občas prostě dělám.”
Zaběhnout si půlmaraton jsem měla na seznamu už dlouho. Na takovým tom seznamu, kde je plavání s delfínama, let helikoptérou, surfování v oceánu nebo vidět polární záři. A ani nevím, kdy přesně jsme se s mou blonďatou kamarádkou Marietkou domluvily, že to bude opravdu letos. Něco mi ale říká, že v tom hrála roli nějaká ta sklenička bublinek.
Vždycky jsem to chtěla zaběhnout, ale vždycky mi to připadalo úplně nereálný. Vždyť je to půl Maratonu! 21 kilometrů! Dvacet jedna! Dvakrát deset a ještě kousek navíc! A že i těch deset vždycky sakra bolelo! Vždyť si ani nepamatuju, kdy jsem tolik kilometrů ušla, natož abych to běžela.
Jednou jedinkrát v životě jsem uběhla 15, a bylo to strašný. Kyčle mi nadávaly ještě týden! A přestože mám vždycky fáze, kdy se upřímně snažím si běh zamilovat, nikdy mi to moc nešlo. Tempo šneka, plíce starýho kuřáka, a styl jak slon v porcelánu.
Moje běhání vždycky znamenalo zhruba 5-6 kilometrů, výjimečně s velkou slávou 10, ale rozhodně ne za okouzlující čas. Spíš tak za 70 minut, a to jsem byla ještě hodně ráda.
Ale teď mi najednou v mailu svítilo startovný s nápisem Brněnský půlmaraton. Stálo sedm stovek, takže jsem z toho už nemohla vycouvat. Což byla taky bouda, kterou jsem sama na sebe ušila. Věděla jsem, že pokud to nebude černý na bílým, nikdy tolik kilometrů neuběhnu, a už vůbec se nedonutím jít teď několikrát to týdně běhat.
Zároveň jsem věřila, že to moje tělo zvládne. Vždyť chodím několikrát týdně na crossfit, trápím se u angličáků, skáču po bednách, a nějaká ta fyzička tam být musí. A jak jinak to zjistit, než závodem, ze kterýho mi ego prostě nedovolí odejít v půlce. (Že bych jako odhodila startovní čip, mrskla s tím o zem a po 7 kilometrech řekla “tak čau, jdu domů”? :D) A vůbec, není přece nic přirozenějšího, než chůze a běh. Pro to jsou naše těla naprogramovaný odjakživa. Už od dob, kdy naši prapředci utíkali za nebo před mamutama.
Tím vším jsem se uklidňovala celý dva měsíce, a 2x týdně si šla zaběhat. Nikdy to nebylo nic extra, byla jsem pomalá a lapala po dechu, ale vždycky jsem si říkala, že to je dobrý, že to ještě není naostro.
Jenže dřív, než jsem řekla půlmaraton, byla tady sobota večer. Nemohla jsem usnout, bylo mi skoro na zvracení, a hlavou se mi celou noc honily ty nejšílenější scénáře. Jak mi najednou v půlce dojdou síly, a já se ani nepohnu. Jak zůstanu sedět vyčerpaná někde na obrubníku. Jak všichni budou vědět, že jako sportovec stojím fakt za hovno! Jak se mě budou všichni kamarádi i kolegové ptát, jak dopadl závod, a já budu muset přiznat, že jsem to nedala. A moc mi nepomáhaly ani všechny ty věty, který jsem v poslední době slyšela.
“Na půlmaraton se musíš systematicky připravovat minimálně tři měsíce. Takhle to nejde!”
“Ty jako nemáš moc naběháno? To sis nikdy nezkusila uběhnout víc kilometrů? Zraníš se! Neznáš svoje tělo, není na to zvyklý. ZRANÍŠ SE!”
“Jak je to víc než 15 km, odnesou to kyčle i kolena. No jéje, a vy poběžíte jen po asfaltu?!”
“Ty běžně běháš 7km? No tak to je sakra rozdíl, to sis měla postupně zkoušet přidávat víc a víc!”
V neděli ráno mi bylo tak zle, že jsem do sebe stěží dostala dvě palačinky, a třetí dala Tomovi. A to opravdu není jen tak 😀 Klepaly se mi ruce, nervozitou jsem chodila čurat každý 3 minuty, a když mi při česání culíku praskla gumička, rozbrečelo mě to.
Na startu jsme se potkaly s Marietkou, která byla zhruba stejně nervózní jako já, a jejím přítelem. A kvůli frontám na záchody jsme byly u startu přesně ve chvíli, kdy zazněl startovní výstřel.
Nedá se říct, že bychom se rozeběhli. Spíš jsme tak cupitali v davu, a snažili se předběhnout ty pomalejší. Včetně maminek s kočárkama 😀
Marietka nasadila při předbíhání dost šílený tempo. Myslela jsem si, že je to proto, že se chce dostat víc dopředu, kde bude víc prostoru, a proto jsem se statečně držela s ní. Jenže potom, co nepřestala ani po třetím kilometru jsem pochopila, že tohle nemůžu zvládnout, a musela jsem zpomalit na svoje tempo. Ty první tři kilometry byly popravdě ty nejhorší. A to psychicky. V hlavě jsem celou dobu neměla nic jinýho, než kolik mi ještě zbývá a šílený představy o tom, jak mi každou chvíli dojdou síly. Jenže to se nestalo ani za kilometr, ani za dva, ani za tři. A najednou mi zbývaly jen dva do první desítky!
Podle aplikace v mobilu jsem věděla, že je to můj rekord, protože tempo jsem si držela krásný jak nikdy (zhruba 5:40 na km), bylo mi dobře, a u startu jsem se otočila za 58 minut, což se mi za deset kilometrů nepovedlo ještě nikdy. A to mě dost nakoplo.
Žádnej stres z toho, že musím uběhnout “ještě jednou tolik” nepřišel, naopak. Bylo to “už jenom jednou tolik”.
Hodně mi pomáhalo, že jsem dávala sama sobě malý mety. “Až budeš na třináctým kilometru, dáš si kelímek vody. Až budeš na patnáctým, budeš mít za sebou svůj běžeckej rekord. Až budeš na šestnáctým, pustíš si písničky…”
A věřte nevěřte, to nejhorší, co mě trápilo, byly dvě věci:
- Vybíjející se baterka v mobilu, která mě děsila, že nevydrží ani pár písniček. A taky že přijdu o tu aplikaci, která mě ujišťovala, že si držím pěkný tempo 😀 Proto jsem si s těma písničkama tak šetřila a slíbila si je za odměnu až na poslední kilometry 😀
- Strach z toho, že každou chvíli určitě přijde nesnesitelná bolest kolen/kyčlí/kotníků. Nepřišla.
A najednou jsem byla podruhé u Výstaviště, což znamenalo, kromě kelímku vody, že do cíle jsou to už jen 4 kilometry. V tu chvíli přišla první malá krize, kdy jsem se cítila dost vyčerpaná, a tak jsem chtěla místo běhu chvililičku jít. Jenže jakmile jsem to zkusila, bylo jasný, že to nebude žádná úleva. Tělo si po 17 kilometrech tak navyklo na ten pohyb, že chůze najednou bolela ještě víc. A tak nezbývalo, než se rozběhnout. I přesto, že mi hořely šlapky a puchýře o sobě dávaly dost vědět.
Aplikace mě ale uklidnila, že pořád mám krásný tempo i čas, a že pokud vydržím, doběhnu do cíle mnohem mnohem dřív, než jsem si v těch nejsvětlejších chvilkách myslela. A tak jsem zatla zuby, hudbu pustila ještě víc nahlas, a běžela dál.
Čím blíž jsem ke Svoboďáku, našemu cíli, byla, tím dál se mi to zdálo. A i když už zbýval jen jeden poslední kilometr, připadalo mi to jako nekonečná vzdálenost, kterou už nemůžu zvládnout. Nebýt u cíle tolik svědků, doplazím se tam po kolenou. Ale takhle nezbývalo, než to doběhnout, a před cílem samozřejmě zrychlit. Na efekt 😀
Vždycky jsem si myslela, že pokud jednou půlmaraton (nějakým zázrakem) zvládnu uběhnout, bude to tak za tři hodiny. A rozhodně ne za míň než dvě a půl. No, kdepak. Čas říká 2:13:17, a v tom hned dva osobní rekordy, na 5 i 10 kilometrů! Teď už vím, že tělo na to má. Jen bylo potřeba přesvědčit hlavu a zatnout zuby 🙂
A i když jsem se po doběhnutí celá klepala (a následující tři hodiny to pokračovalo), vyčerpáním do sebe nedostala ani banán nebo koláček, co dávali v cíli (chápete to, já nedokázala sníst TVAROHOVEJ KOLÁČEK!!!) a úplně mi zmodraly rty, nikdy jsem ze sebe neměla větší radost. Kam se hrabe maturita, státnice, úspěšnej pohovor nebo Spartan Race, fakt!
Ale nebýt velké motivace, běžím to ještě teď. A tou motivací byly HRANOLKY. Hranolky byly to, co mě drželo v těžkým sedmnáctým kilometru 😀 Teda velká večeře s Tomem v Monte Bú, ale myslím že nikdo nemiluje hranolky víc, než já. Velkej jedlík jsem bývala vždycky. Ale za to, jak rychle do mě všechno padalo tentokrát, jsem se skoro až styděla. Capracio jako předkrm? Steak, hranolky a omáčka s gorgonzoly? Sklenička Pálavy? A ten nejlepší čokodortík? Stále jsem se necítila přecpaná 😀 (No, asi se není co divit, když jsem podle aplikace spálila za ty dvě hodinky přes 1700 kalorií. Přece jim je nenechám, žejo!).
A tak se z obávané neděle stal nejšťastnější den za poslední měsíce. A z blbýho nápadu ten nejlepší! 🙂
A jestli vám můžu něco poradit, zkuste občas něco, o čem si myslíte, že na to nemáte. Dost možná překvapíte sami sebe 🙂 Kdybych takový věci občas nedělala, nejen že bych si nesplnila tenhle sportovní sen, ale ani bych neměla práci, kterou mám teď. Málem jsem totiž z obav, že nejsem dost dobrá, neposlala životopis 🙂
Jsi dobrá. Ale to nejspíš víš 🙂
Fuu, skvělý! Vrtá mi teď týden hlavou jeden 20kilometrový terénní běh v Polsku, ale je to jen fáze teorie. I když na horách ujdu 40 km a něco málo ostudy udělám na crossfitu, běhám jen těch 7 km a mám dost kil navíc, který by mi byly přítěží. No ale článek je ispirující. Ještě to nechám software zpracovat a udělat pár testů. 😀
Běž do toho! Když to dal takovej neběžec jako já… 😀 😀